Petr a Pavel Párkovi na výletě

Část I. Petr a Pavel Párkovi, jednovaječná dvojčata, se rozhodli udělat si o víkendu výlet do lesů. Od jejich rozhodnutí je neodradilo počasí ani přemlouvání jejich šéfa, který je zapřísahal, aby pracovali zase přesčas (tedy do pondělního rána), protože konkurence je už daleko před nimi, nebude na výplaty a kdesi cosi. Pro vaši představu je dobré uvést, že oba bratři pracovali ve stejné firmě na výrobu knoflíků a dokonce seděli u stejného pracovního stolu, oba byli inženýři a oba vymýšleli nové druhy, formy a tvary knoflíků. Jejich šéf, Pokažcojde, by se bez nich neobešel a oni to dobře věděli, vychcánkové.  

Teď ale zpátky k výletu.
Petr i Pavel si už balí sakypaky a vyrážejí z bytu, aby stihli vlak, když tu potkávají před domovními dveřmi souseda Přizdisráče a tuhne jim úsměv na tvářích.
Soused, jakmile je  zmerčí a všimne si, že mají batohy a dochází mu, že bratři někam jedou, hned spouští: „Á, pánové jedou na vejlet! A to jedete v takovym nečasu? Vždyť si koledujete o nemoc. Víte jaká je předpověď počasí na dnešek? A jaká je bio zátěž? Já bych nikam nejel. Je to o infarkt!“
Normálně by s ním bratři prohodili pár slov, aby řeč nestála,
ale jelikož čas už opravdu pokročil (Pavel nemohl dlouho najít otevírací nůž „rybičku“, bez které odmítal jet.), tak ho jen utínají s tím, že počasí je přímo ideální na houby, a že mu určitě nějaké dovezou.
Jak to ale Přizdisráč slyší, hned se pouští do další litanie: „Tak na houby? To je ale také nebezpečné! Víte, co lidí už zemřelo na otravu hubami? Já bych nikam nejel…“
Dál už to bratři neslyší, neboť naskakují do autobusu, který se už rozjíždí a míří k nárdaží.
Vlak tak tak stihli!
Sedají si pohodlně k okénkům.
Úúúúfffff.
Štěstí jim přeje, moc lidí v tom nečasu necestuje a tak mají celé kupé pro sebe, ve vlaku se topí a za chvíli za okny mizí šedivé domy a objevují se pole, lesy, louky, háje.
Už se sypu. Už se sypu. Už se sypu. Už se sypu.
Na první zastávce vráží do kupé korpulentní dáma s chlupatým psíkem. Zmalovanýma očima kývá na bratry a těžce si sedá.
Ááááh.
Z tašky vyndává umorousaný ručník, natáhne ho na sedadlo, zdvihá psíka z podlahy a směle ho umisťuje na hadr. Jak jsou oba usazení, rozhlížejí se kolem sebe oba se stejným, zkoumavým výrazem v obličeji (anebo na tlamě?).
Celé kupé se za chvíli topí ve smradu z mokré psí srsti a z ženina pronikavého parfému.
Bratři krabatí čela a urputně si představují čerstvý vzduch v lesích, které míjejí.
Paní Dopřejmesijová (tak se naše psí dáma jmenuje) opět sahá do objemné tašky a vytahuje další hadr, jako by šlo o kouzelnický výstup, pak vyndavá půlku kuřete, láhev vody a dva malé kalíšky.
Psík i bratři bystří pozornost.
Dáma nalévá do jednoho kalíšku vodu pro psa a do druhého pro sebe, rozprostírá si kdysiručník na kolena a jak dravec sahá po krmi.
Chramst. Mlask.Mňam. Křup, křup (to psík drtí kůstky)
No, pouští se do toho kuru, ona i pes, s takovou vervou, že bratrům vyjí žaludky na poplach a oba si uvědomují, že od rána neměli v ústech a v batohách také nic nemají, a že pojedou ještě dlouho a vůbec se jejich nálada zhoupává v sinusoidě dolů. Pííísk.
Vlak se dává opět do pohybu a druhá zastávka mizí z dohledu. Paní i její věrný přítel dojedli a ona si ostentativně čistí prsy a ústa od tuku i makeupu.
Vtom se otevírají dveře a na prahu kupé stojí další dáma.
Mžourá přes zamlžená skla brýlí dovnitř kupé a je vidět, že nic nevidí. Aniž by si žena brýle sundala, natáhne před sebe ruku tak, jak slepí používají hůl, opatrně se vsune dovnitř a sedá si hned u dveří.
Vaúúúúú. Vaúúúú.Zavyje zasednutý pes.
„Pozóóór!“ křičí korpulentní panička až jí zbylé kousky kuřete odletují od úst.„Sedíte mi na Podprdelníku!“
„Jéééé!“ ulekne se příchozí a rychle se zvedá, brýle s těžkými skly jí padají na zasviněnou podlahu, Dopřejmesijová vyskakuje a tlustou nožkou drtí nešťastné brýle, bratři koukají s otevřenými pusami, dveře kupé letí a dovnitř vráží průvodčí.
„Přistoupili“ 

(Pokračování brzy)