Byla jsem již na dvou registracích neboť mám mnoho přátel, kteří jsou homosexuálové.
První registrace proběhla v Praze na Novoměstské radnici.
Braly se mé dvě kamarádky, lépe řečeno dvě dámy, kterým je již přes padesát let. Rozhodly se k tomuto kroku hlavně kvůli svému věku, jenž je spojen s pobyty v nemocnicích.
Na obřad pozvaly jen nejbližší přátele a tak nás bylo dohromady asi jen šest.
S trochou zpoždění jsme byli vpuštěni do obřadního sálu.
Tam také začalo mé rozčarování.
Paní, která obřad vedla, vyzvala mé přítelkyně, aby si sedly ke stolu a daly jí občanské průkazy. Když si z nich něco zapsala, oznámila jim, že začne obřad.
Mé kamarádky začaly vstávat od stolu. Paní jim však řekla, že klidně můžou zůstat sedět, protože to bude hned hotové.
A měla pravdu. Za dvě minuty bylo po všem.
Kamarád, který tam s námi byl se zeptal: „ A to je ani nevezmete pod znak?“
„To nemůžu.“ odvětila paní.
Pak jsem se ptala já: „ A to nemůžou mít ani hudbu a delší proslov? Vždyť je to ponižující!“
Paní mou otázku zodpověděla : “ Hudbu můžou mít pouze v případě, že si jí sami donesou. Samozřejmě i s přehrávačem. A o proslov si musejí předem zažádat anebo s sebou mít někoho, kdo ho pronese. Někdo může například i zarecitovat.“
Pak holkám dala nějaké papíry s tím, že si mají vyřídit nové občanské průkazy.
Mé kamarádky byly trochu v rozpacích, ale nechtěly, abychom se dál ptaly.
Měla jsem z nich pocit, že chtěly být už někde hodně daleko.
Je pravda, že uzavřely „manželství“ hlavně kvůli tomu, aby mohly mít informace o té druhé, kdyby náhodou byla jedna z nich v nemocnici anebo kdyby se, nedejbůh, něco stalo, ale i tak je to jaksi rozesmutnělo.
Pak jsem byla pozvána na další „svatbu“. Tentokrát do Brna.
Uzavřít registrované partnerství se rozhodli mí dva kamarádi.
Ti jsou mladí a po dvouletém soužití se k tomuto kroku uváženě rozhodli.
Když jsem dorazila do Brna, hledala jsem v místním tisku oznámení jejich registrace. Nebylo tam.Obřady končily v novinách v 15h. Kluci se brali v půl čtvrté.
Přijelo ale hodně lidí. Ještě na poslední chvíli někdo běžel domů pro přehrávač, protože v registračním shonu ho zapomněli vzít.
Kluci si to trochu více zorganizovali, i když je to stálo dost úsilí a celý obřad připomínal opravdovou svatbu.
Strejda u přehrávače neselhal, oddávající pán měl hezký proslov, prsteny nebyly zapomenuty doma a jedna maminka plakala….a já málem také.
Měla jsem z nich radost, protože je mám moc ráda.
Manželství je důležitý životní krok a stejně (čti stejně) tak i registrace.
Z registrace jsem měla pocit, jako by byla zavedena hlavně proto, aby se queers zacpala pusa.
„Tady máte! Klidně se registrujte, ale všechno v tichosti a v ústraní, ať o vás nikdo neví!“
Stále mám v sobě ale pocit nespravedlnosti.
Nechci psát diskriminace, protože to slovo je všude a stále a většinou se jím ohání nějaký rasista.
Zkrátka pocit křivdy, smutku, vzteku a bezpráví. Nezbývá mi ale asi nic jiného než se s tímto faktem nějak vyrovnat. Alespoň na nějaký čas, než předsudky v tomto směru z naší společnosti vymizí.
