Já to vím to nejlépe...

Tento článek je mimo jiné reakcí na diskusní příspěvek od Fuzzyho k mému článku Queer or not to Queer. Nejprve Vám chci za něj poděkovat, Fuzzy, vážím si Vašich slov. Občas mě reakce lidí na homosexualitu a na jiné věci, které pořádně neznají, ale slyšeli o nich, dost překvapí. Někdy mile, ale většinou opačně.

Také plno věcí neznám.
Můžu si ale v dnešní době o všem sehnat informace.
A pak záleží na mě – budu všemu věřit anebo si udělám svůj osobní názor na základě vlastních zkušeností.
Vždy volím tu druhou možnost.Dost lidí je pohodlných a tak věří tomu, co kdo řekne. Většinou výrokům nadřízených, politiků nebo lidí s větší autoritou. Pak stačí papouškovat jejich slova a nejlepší je říct od každého trochu, aby to znělo ještě odborněji.
Pokud se jich na něco začnete ptát, odvedou řeč na jiné téma.
Tito lidé však vůbec nevědí o čem hovoří a nevidí si na špičku nosu.
Oni v nitru svou neznalost tito cítí. Čím častěji však opakují ty své bláboly, tím víc jim věří, až jim uvěří úplně a pak je zcela zbytečné jim něco vyvracet natož vysvětlovat.Oni mají „svůj“ názor a nehodlají o ničem diskutovat, protože oni to vědí nejlépe (a asi by jim brzy došli argumenty).
Jenže se občas stane, že tito „odborníci v oboru“ přijdou s tím, o čem už vědí to své, do přímého kontaktu a už není vyhnutí se toho dotknout, namočit se do toho, vykoupat se v tom.
Pak se buď stane zázrak a dotyčný dojde k „osvícení“ (vidí věc i z jiných stran) anebo s ním opravdu nic nehne…
Teď konkrétně.
Mám kamarádku, která je jedináček.
Rodiče s ní měli už od narození velkolepé plány a jelikož byli oba dost vzdělaní, dávali své dceři to nejlepší, co mohli.
A ona jim to vracela.
Jana byla velmi inteligentní, nadaná a krásná.
Když byla Jana v pubertě, chodila s pár kluky, ale nikdy ne moc dlouho. Zajímala se spíš o studium a rodiče byli ještě spokojenější a rádi se svou dcerou chlubili.
Pak dostudovala Jana vysokou školu a rozhodla se, že pojede do Itálie, aby se zdokonalila v jazyce. Její rodiče jí podporovali, jak jen mohli. Vždyť to byla jejich jediná dcera a ještě k tomu tak skvělá!
A Jana byla a je skvělá!
Jen se stala jedna věc a ta toho dost změnila. Ne s ní, ale s vnímáním jejích rodičů.
Ona se totiž v Itálii zamilovala. Do ženy.
Dlouho nevěděla, co se s ní děje. Dlouho trvalo, než to přijala. A dlouho trvalo než se s tím vyrovnala.
Pak se rozhodla oznámit to rodičům.
A jejich reakce?
Zřekli se jí.
Zdá se vám to nereálné?
Mě taky, ale bohužel, je to tak.
Jana čekala, že rodiče změní svůj názor, že to pochopí, že budou zase jejími rodiči. Však nestalo se tak.
Moje kamarádka má už svou rodinu. Její manželka je také moc inteligentní, krásná a milá a Jana je moc šťastná.
Teď uvažují  o tom, že si pořídí miminko, protože po něm obě touží. Jenže mají strach. Mají strach z „odborníků v oboru“, z lidských předsudků, zloby a závisti.
Ani jedna nechce, aby jejich dítě kvůli nim trpělo.
Jak z toho ven?
Zastávám názor, že člověk by se měl řídit tím, co cítí (svým nejvyšším já), protože jen pak bude šťastný (samozřejmě nesmí to být na úkor druhých).
A také vím, že obě budou úžasnými rodiči a je úplně jedno, že jsou obě ženy.Vím, že to holky cítí podobně.
Jenže…