Při průchodu vestibulem metra na Florenci si připadám dost
často jako lovná zvěř. Kdo má těmito místy párkrát do týdne cestu, určitě ví, o
čem mluvím. Obratně se vyhnete slečně rozdávající letáky, svým nasupeným
výrazem odradíte prodejce mobilních tarifů všeho druhu, aby vás ze zálohy
přepadla jiná slečna nabízející „originální a 100% pravé francouzské parfémy za
úžasnou zaváděcí cenu 199 korun“ - mimochodem, kdo k nim někdy čuchal, tak
ví, že líp voní snad i Biolit. I tu zvládám setřást. Ale „grýnpísáci“ … to je
jiná liga a občas FAKT DOST neodbytná.
Vylezla jsem po dvou hodinách naprosto zničená z busu. Přes rameno hodila bágl, jehož rozměry byly naprosto neuměrné času, který jsem se chystala strávit na koleji v Praze (ale zase jsem, co se týče oblečení, vždycky připravená na všechno - od plesu až po výstup na Sněžku) a celá nakřivená z té tíhy vyrazila na metro.
Řval na mě přes celou halu.
„Slečnóóóó, počkejte chvilku!“
Naivně jsem si myslela, že se nade mnou slitoval nějaký úžasný mladý muž, který mi odvleče šíleně těžkou tašku na kolej (a následně mě třeba hned požádá o ruku), ale šeredně jsem se spletla. Protože blbě vidím na dálku, loga Greenpeace jsem si všimla až moc pozdě na to, abych se dala na zběsilý útěk (no, upřímně, utíkejte, když na zádech vlečete kompletní obsah vašeho šatníku). Nebylo úniku.
„Dobrý den, znáte Greenpeace?“ zavrkal.
„Jo,“ zavrčela jsem.
„A nechtěla byste přispívat?“
„Ne.“
Tímhle jsem považovala naší společenskou konverzaci za uzavřenou. Ale byl to nezmar -pravděpodobně zocelený mnoha a mnoha hodinami, kdy byl řetězem přivázaný k jaderný elektrárně nebo továrnímu komínu. Co je proti tomu jedna nepříjemná studentka, že jo?
„A kdo zachrání velryby?!“ Vypálil na mě.
Nedala jsem na sobě znát pohnutí, které ve mně vyvolala vzpomínka na film „Zachraňte Willyho“.
„Nejspíš vy.“
„No jo, ale to půjde dost těžko, když budou všichni tak nepřístupný a neochotný jako vy, slečno!“
Než jsem se stihla vzpamatovat z tak zákeřnýho útoku, využil situace a začal na mě chrlit: „Určitě studujete, ale co je v dnešní době 120 korun měsíčně. Myslím, že to není tak vysoká částka, aby vás nějak omezila. A zkuste si to představit jako mraveniště. Čím víc bude dárců-mravenců, tím větší to greenpeace-mraveniště bude!“
Chudák Ferda Mravenec!
„Jenže já myslím, že stačí, že třídím papír a plasty, nemyslíte? A navíc fakt nehodlám přispívat na to, abyste se za moje peníze věšeli na komíny a lehali si pod bagry. Pochybuju, že tím někdy něčeho docílíte.“ A jako věčnej skeptik jsem nezapomněla dodat: „A bůhví, kam zrovna tyhle peníze jdou!“
Koukal jak čerstvě vyoranej, ale zkusil to ještě jednou.
„Ale jen jako dárce Greenpeace budete až do schráky dostávat tenhle super časopis!“ mával mi před obličejem něčím barevným na VOSKOVANÉM NERECYKLOVANÉM papíře.
Měla jsem chuť se usmát a zeptat se: „A je tam ta kolekce nových kožichů na letošní sezónu jako ve Vogue?“ Ale zase taková tlama ještě nejsem.
„Hele, fakt díky, ale já opravdu nemám zájem. Navíc je to dost těžký,“ nebezpečně jsem nadhodila bágl.
„Hmm, tak nic!“
Možná, že kdyby mi s ním pomohl, nechala bych si vnutit alespoň leták, takhle holt bude muset velryby zachránit někdo jinej…
