Čest práci soudruhu řediteli....

Ale, tak jsem si vzpomněl, jak jsme jako devítileté děti dostaly nařízeno ve škole zdravit "Čest práci" a oslovovat učitele "soudružko/soudruhu".

Kam má paměť sahá, vzpomínám, že náš soudruh ředitel, jak on se to jmenoval, tuším Picka, byl obzvláště aktivní, takže ctít práci pozdravem "Čest práci" museli všichni, jiskry, nejiskry, pionýři, nepionýři, svazáci, nesvazáci, komunisti, ba i antikomunisti. Dokonce si to záludně chodil o přestávkách kontrolovat, jelikož dalším z podnařízení bylo, že se nepříjímá omluva, že už jste zdravili ráno, prostě budete zdravit pokaždé, když ho potkáte. Naštěstí jsme nemuseli salutovat.

Určitě si ale umí každý představit, co se dělo v mozečku devítiletého dítěte... Zmatek. "proč, já nechci!". Strach, co když se přeřeknu. "proč, já nechci!". Nepochopení, proč? Jakto, že jsou paní učitelky a páni učitelé najednou soudružky a soudruzi učitelé. Zkrátka to ten minimozeček tehdy velmi těžko vstřebával.

Ostatně to můj mozek vstřebává těžko dodnes!

A tak mě napadá: "V dnešní době zákazů, vyhlášek a nařízení, kdy k tomu budeme znovu nuceni" ?