Čekáme na, čekáme že, prostě stále někde čekáme...

Myslím, že takový průměrný člověk třetinu života prospí, třetinu propracuje a třetinu pročeká. Čekáme asi rádi, proto jsme vymysleli čekárny, fronty, knihy, čtečky, chytré telefony, tablety, tablety (lexaurin), které  to usnadňují.

Já bych čekání rozdělil, a to na čekání fyzické a čekání virtuální.

Fyzické čekání je velmi oblíbené např. u důchodců. Já ho moc rád nemám, anžto na rozdíl od spaní, kde většinou spím s někým, čekám ponejvíc sám a to mě nebaví.

Fyzické čekání se nejvíc používá u lékaře, v obchodech, na úřadech, prostě všude, kde se dá čekat na...

Jedno z nejčastějších fyzických čekání je čekání na dopravní prostředek, například na vlak. Zde bych trochu odbočil, protože je zvláštní, že my na vlak většinou čekáme, ale vlak na nás nepočká nikdy. Když na vlak čekat nechci a vyrazím přesně na čas, stejně čekám ve frontě na lístky a vlak mi ujede, Takže jsem odsouzen k čekání ať dělám co dělám.

Čekání fyzické má mnoho kladů, z nichž nejvíc si cením toho, že okolo mě čeká určitá veličina cizích, obyčejných lidí a já je chtě, nechtě musím vyslechnout. Nezapírám, že je mnohdy vyslechnu s velkým zájmem, i přesto, že názor takových lidí mi často může způsobit velkou zdravotní újmu.

Virtuální čekání je takový to, že vlastně čekáme, že se stane zázrak, prostě všude, kde čekáme že...  

Na rozdíl od čekání fyzického, kde se často něčeho dočkáme,  je čekání virtuální většinou marný ale zase daleko příjemnější, protože v nás vyvolává neustále naději.

Dnes je asi nejaktuálnější virtuální čekání na to, že "bude líp". Velmi časté je také virtuální čekání na to, že nám ten či onen tu dlužnou částku vrátí, také bývá často beznadějné.

Virtuální čekání taky zahrnuje to, že si utáhnou opasky i ti nahoře, že se sníží daně, že se sníží byrokracie a další a další.

Poučení?  "Čekání je na hovno!"