A dost! Ministři, neničte budoucnost našich dětí!

Nová doba přináší staré pořádky (bohužel), alespoň to tak působí v Karmelitské ulici, kde sídlí MŠMT, a na ministerstvu financí. 

Státnímu rozpočtu chybí finance. Kde je jednoduché brát? Každý si dokáže doplnit.  Je to však rozumná cesta? Nebo naopak harakiri?  Rád bych ozřejmil rodičům dětí a veřejnosti, co je na vzdělávacím systému klíčové právě pro ně.

1. Vzdělávání dětí začíná již v mateřských školách. Jedná se o první klíčové období ve vývoji člověka směrem ke vzdělání. V MŠ se totiž děti musí naučit základy, které jsou podstatné pro nástup do ZŠ (barvy, tvary, stříhání nůžkami, komunikaci ve skupině, rozvíjí se hrubá i jemná motorika, fungování ve skupině…). Již v MŠ můžete dítě výborně připravit pro jeho nástup do první třídy. Nebo také může vzniknout první handicap, který se bude nabalovat a růst. Za posledních jedenáct let jsem navštívil stovky MŠ a skláním se před naprostou většinou paní učitelek. Je však také pravda, že četní politici a část veřejnosti důležitost vzdělávání v MŠ hrubě podceňuje. Ne, MŠ opravdu nejsou zaopatřovací či hlídací instituce! Mateřské školy jsou nedílnou a důležitou součástí vzdělávání. Potěšitelné je, že většina zřizovatelů MŠ podporuje, jak jen to jde. Velkým přínosem jsou kvalitní střední pedagogické školy, které připravují paní učitelky. Čeká nás však ještě velké úsilí, aby si toto uvědomili i na MŠMT a zejména ti, kteří o financování vzdělávání rozhodují.
2. Nastupujeme do základní školy. Co potřebují děti = žáci zde? Samozřejmě prvořadí jsou výborní učitelé. Abychom takové měli, je nezbytná jejich prvotřídní příprava na vysokých školách. Musí však také uživit rodinu a k výuce potřebují moderní pomůcky. Základní chybou politiků jest, že srovnávají platy učitelů s průměrem zaměstnanců. Učitelé totiž mají předepsané VŠ vzdělání pedagogického směru (a doufám, že to tak zůstane), a jejich platy by se tudíž měli porovnávat s platy VŠ zaměstnanců. Jinak ty nejlepší do škol prostě nedostaneme, nebo nám utečou. Většina z nás jsme maminka či tatínek. A je tedy v našem zájmu, aby před našimi dětmi stáli ti nejlepší z nejlepších. Když jsem u učitelů, chtěl bych vyvrátit ještě jeden mýtus. Tím je pracovní doba učitelů. Jen zapšklý zpátečník může tvrdit, že učitelé pracují málo. Opak je pravdou. V nedávném průzkumu jsme zjistili, že učitelé pracují v průměru 202 hodin měsíčně. Oni totiž učitelé „pouze“ neučí. Vykonávají dozory, připravují a organizují celou řadu akcí, vyplňují stohy „papírů“, píší posudky, dělají přípravy, opravují sešity, písemky, vytváří pomůcky…A jsme u dalšího současného kamene úrazu. Již v tomto roce pokrátil stát výdaje na pomůcky státním školám o jednu miliardu. To spolu s vysokými výdaji na nemocenské náhrady znamená, že totálně zlikvidoval jakoukoli možnost pořízení učebnic a učebních pomůcek. Kdyby se to týkalo jen jednoho roku, školy by to přežily. Jak však všichni víme, zastaralost pomůcek i učebnic je doslova děsivá. A bude hůře. A já se ptám rodičů, opravdu chcete, aby se zhoršovalo vzdělávání vašich dětí? Stojí nám za to škrtnout miliardu (nehledě na inflaci, která situaci ještě zhoršuje) naším dětem, jejich budoucnosti? Nebo by měl stát hledat úspory jinde?
3. Před lety jsme změnili systém zejména v základním školství a spustili takzvanou inkluzi. Bohužel, parametry jsou nastavené tak, že ředitelé škol nemají dostatečné pravomoci pro to, aby inkluze byla přínosná. To oni přeci vědí, co jejich škola zvládne a co je již za hranou. Co je prospěšné pro žáky samotné. Jenže pravomoc nikde. Odborníci volají po příchodu psychologů a speciálních pedagogů do škol. Jsou potřeba i další odborníci. Jenže přichází další rána, krácení úvazků asistentů. Vše se řeší nesystémově. Když k tomu všemu připočteme narůstající administrativu, reformy RVP a následně ŠVP, které budou muset zpracovávat opět učitelé, přichází ŠACH – MAT. Řítíme se opět do problému s nedostatkem učitelů. Již nyní jich chybí tisíce. Ti současní jsou již tak přetížení, že jich řada zvažuje odchod ze školství. Řada tentokrát ale nejsou jednotky procent, nyní hrozí odchodem tisíce učitelů. Jejich přetížení navíc ohrožuje jejich zdravotní stav, či logicky přivolá vyhoření. Ani jedno přeci nechceme.
4. Ze zmíněných argumentů jasně vyplývá, že potřebujeme do vzdělávacího systému vnést klid, stabilizaci, nepředkládat neustále zbytečné a nesmyslné změny (výuka od devíti, 10 přihlášek a další). Myslím, že postačují nyní změny RVP. Ty musíme připravit opravdu důkladně a smysluplně. Chceme-li zachovat kvalitu vzdělávání, anebo ji dokonce navyšovat (a o to se my – zaměstnanci škol, snažíme), je nezbytné financovat dostatečně i vše potřebné. A znovu opakuji, úspory musí stát hledat nikoliv v budoucnosti, tedy ve vzdělávání. Naopak, vzdělávací systém je třeba podpořit. To nám v dalších letech pomůže lépe zvládat krizové situace.
5. Střední školství nejvíce trpí doslova mizernou podporou učebních oborů. Proč politici vymýšlí neustále změny u oborů maturitních je mi záhadou. Je to totiž cesta obráceným směrem. Potřebujeme významnou podporu a modernizaci učebních oborů. Aby bylo rodičům i jejich dětem jasné, že být vyučen není nic méněcenného. Není to Mission: Impossible. V naší škole jsme učební obory modernizovali a modernizujeme. A věřte, jde to. Všechny obory máme „až po střechu“ plné. A úspěšnost u závěrečných zkoušek 99 %. Přestaňme tedy vymýšlet nesmysly jako deset přihlášek a soustřeďme se na podstatu. Podpořme vzdělávání na středních školách tam, kde to bude přínosné pro budoucnost naší zemi.
6. Vzdělání by mělo být prioritou každého národa. Je naprosto klíčové. Proto je školné na vysokých školách podle mě špatně. Za prvé - odradí celou řadu nadaných. A nepomůže ani stipendium. Pracuji s těmi obyčejnými lidmi každý den. Za druhé, každá půjčka je svým způsobem uvrhnutí do nevolnictví. Nemyslím si, že je úplně to pravé ořechové hned na startu života lidi zadlužit (nehledě k tomu, že potřebují finance na založení rodiny, na bydlení...pak ani odložené školné nedává smysl). Na druhou stranu, byl bych pro verzi, že každý občan by měl právo na bezplatné vzdělání na VŠ v první volbě. Možná ve druhé (každý může udělat chybu). Pak už ne. Je třeba hledat finance na záchranu rozpočtu jinde - třeba tím, že z rozpočtu MŠMT nebudou odtékat zbytečně některé finance. 

Palčivých bodů v našem vzdělávání je samozřejmě daleko více. Situace ve školách mateřských, základních i středních, jak ji sleduji, začíná houstnout. My, učitelé, chceme dělat svoji práci nejlépe, jak jen to jde. Připomeňme si však jedno neotřelé moudro: „Stokrát nic umořilo osla“.

Rodiče, občané této země, chtějme pro naše děti to nejlepší. Udělejme vše pro to, aby naše děti dosáhly na lepší vzdělání. Aby se jednou měly lépe. Protože o to dnes jde.