Jak to vnímám já: Vo co jde nám holkám přes padesát?

Padesát mi bylo. No, nepovažuji to za žádnou tragédii. Spíše naopak. Jasně, že člověk bilancuje, protože ta padesátka je tak strašně magické číslo...číslo, které tě chca nechca donutí přemýšlet...

Padesát mi bylo před více jak čtyřmi lety...

Jo jo letí to.

Napřed jsem se při pomyšlení blížící se padesátky málem oklepala hrůzou:

"Ty vogy to už budu pěkně stará haluz..."

Ale  ono se krom číslice nic nezměnilo. A jestli má někdo potíž s tím, že jsem "stará", je to jeho problém, ne můj!  Každý je tak starý, na kolik se cítí. A ač můj ex partner mi poslední dobou stále předhazoval, že jsem stará, byl to spíše jeho problém, když on sám překročil padesátku a rád by vedle sebe nějakou mladší křepelku!

Já měla a mám elán, který mi může lecjaká pětatřicátnice závidět. Ano - nemládnu...Ale to nikdo! Čas je jediný spravedlivý - odměřuje všem stejně!

Když jsem se předloni sešla na takovém dejchánku se spolužačkami, nemusela jsem v kabelce lovit brýle, abych proštudovala nápojový a jídelní lístek. Jsem obrýlená více jak čtvrtstoletí a tak nepotřebuji dlouhé ruce, já na čtení naopak  brýle odkládám...Mé spolužačky, kterým stále říkám "holky", a ať se mladší generace třebas postaví na hlavu a odpichuje se ušima, jak můžu padesátileté baby nazývat holkami, mě je to naprosto šumák. Pro mě to holky jsou a budou třeba i za dvacet let, kdy budeme chodit do parku krmit vrabce... Prostě tou padesátkou se změnilo jen to, že nám hodně zestárli rodiče, co vyžadují naší pomoc a taky hodně zestárly děti, kteří naopak zase pomoc nechtějí (tedy jak které dětičky, že?). Jinak když se s holkama sejdeme jsme stále stejně praštěné a střelené a smějeme se stejným prkotinám.

Dala jsem se nedávno do řeči s jednou letitou známou. Taky přiznala, že už překročila padesátku a ač ze štíhlé dlouhovlásky je paní s nějakým tím kilčem navíc a s prošedivělými vlasy, je to stále tatáž "praštěná holka", co se umí hlasitě zvonivě chechtat a plácat stále stejné milé nesmysly, pro které jí má člověk tak rád. Pořídila si první dítě před zletilostí a uvedla, že ničeho nelituje. Naopak. Je jí sice padesát, ale teprve teď si život užívá. Nic jí neuteklo. Jen to na pár let odsunula, když vychovávala potomky, kteří už jí léta nepotřebují...Zeptala jsem se s ohledem na věk dětí, zda už třeba není babičkou?

"Hele holka nejsem a asi hned tak brzy nebudu. Chtějí cestovat, studovat, budovat si kariéru a na děti prý je času dost. No, já nevím? Rodit kolem čtyřicítky to už je vo strach, zda se dítě narodí v pořádku a zda ho vůbec vychovám do zletilosti...Ale je to jejich volba. Já jim do toho nekecám. Koneckonců já mám konečně už několik let klid sama pro sebe, my si to užíváme víc než za mlada. Konečně máme čas jen na sebe...konečně je to žůžo..."

Svatá pravda!

Přemýšlela jsem, co se změnilo s padesátkou?

No jasně. Už mi nikdy nebude ...cet!  Na druhou stranu už se mi mohou promíjet drobná fou paux (jako shovívavá předzvěst blížící se stařecké demence). Už po mě nikdo nebude požadovat abych byla "in" a šla s dobou, právě proto, že už mám jaksi "svůj zenit za sebou". Nelze říci, že se okolí už ke mě chová shovívavě nebo soucitně jako k "paní v letech", ale já už nemám potřebu se rvát o své místo na slunci.  Už mě dávno netrhá žíly nějaká nespravedlnost, pro kterou bych vytáhla plamenně do boje na nějaké schůzi, jako před pětatřiceti lety. Proč taky? Odžila jsem si už pěkný kus života a tu zbývající část už chci prožít v poklidu. Už nemusím mít na každém prstu zlatý prsten, ale stačí mi obyčejná bižu. Už nemusím lítat v kostýmku a v lodičkách, ale jeden den se narvu  s ledovým klidem do riflí a trička s nápisem a obuji botasky a druhý den jdu za dámu a klidně i v sukni nad kolena. No a co, že mám pupek? Nohy mám stále stejné, stále stejně dlouhé, jen celodenní nošení lodiček už není moje parketa. Už taky nemám potřebu si denně malovat oči. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem měla zmalované oči, že to vypadalo, jako když u nás bouchly kamna! Když se mi chce, tak si ráno během dvou minut čárnu  světle modrou tužku na vrchní víčka, tmavě modrou na spodní víčka a řasy máznu řasenkou. Krémy zatím používám jen hodně hodně zřídka, řekla bych tak 10 x do roka a pak skoro plné pixly vyhazuji. Krémy na hubu jsou pro mě nevhodný vánoční dárek. (Možná právě proto jsem dostala tekutý kávový krém do útrob!)  Když se mi chce, obleču se barevně jako papoušek, klidně jsem celá oranžově sladěná rifle i svetr a strakatou halenku s papouškama k tomu. Jindy jsem jak černá Máry z pohřebního ústavu.... Už nějak nepodléhám diktátům, co se má a smí a musí...už je to o tom, co chci já!

Najednou zjišťuji, že mě baví učit se novým věcem, že jsem si na spoustu věcí za celý život nikdy neudělala čas, že jsem spoustu míst neviděla nenavštívila...Na stará kolena zjišťuji, že mě láká nějaký ten adrenalin, prozatím aspoň tandemový seskok padákem, protože po skalách už jsem si lézt zkusila, letět volným pádem ještě ne. Taky jsem se ještě nikdy nepotápěla, takže já mám tolik plánů před sebou...

Najednou si říkám, proč a za čím se člověk celý život honí?

Za kariérou?

K čemu je?

Jo, prachy jsou milé, ale štěstí ani zdraví si za ně stejně nekoupíte a na onom světě vám stejně budou k prdu!

Za úspěchem?

Co to je?

Ten prchavý pocit slávy, kdy za chvilku po vás ani Puňta neštěkne?

Padesát mi bylo...

No a co?

Někdy si říkám, že jsem asi měla kdysi v minulosti udělat některá rozhodnutí jinak, ale pak si říkám a co když ne? Co když to mělo být právě takto?

Co když jsem se měla dostat právě do této fáze života?

Léta jsem se trápila, že jsem nikdy neměla obvodové míry modelky, ale výšku ano. No a co? Teď už se dávno netrápím. Už dávno jsem pochopila, že člověk, který má toho druhého rád, ho bude mít rád za to jaký je a ne jak vypadá. A jestli někdo podmiňuje lásku k druhému jeho vizáží není to o lásce k člověku a takový člověk stojí za starou bačkoru. Je to pokrytec nehodný lásky. Jo, štve mě, že si díky objemu nemůžu obléci co se mi třeba líbí, ale šapitó ještě oblékat nepotřebuji, schody do šestého patra vyšlápnu bez tíže na hrudi a překouslého jazyka, tak co? Každý jsme nějaký a moje babička už dávno říkávala: "Až ten tlustej, bude hubenej - tak ten hubenej, bude studenej!" Váha, je to poslední, co by mě trápilo a jestli budu někdy hubnout, tak jen kvůli svému zdraví.

Tak už víte o co jde holkám přes padesát?

Jde jim o to, zůstat takové, jaké jsou: i se svými narostlými zadky, zvětšeným poprsím, špeky okolo pasu, šedivými vlasy, protože tohle jsou ony. Už mají nějaké životní zkušenosti, už mají ten svůj odstup a náhled, už mohou dávat drobné rady, už přesně vědí, co chtějí. Už dobře vědí, co nechtějí! Módní diktáty je už dávno netankují, raději než diety studují recepty, aby překvapily vnoučata svým kuchařským uměním. Holky přes padesát už nelítají jako třeštiprdla a nevláčí za sebou uječené děti na kroužky. Jdou svým sebejistým a sebevědomým krokem v klidu na kávičku nebo vínko s kámoškou, aniž by hlídaly hodinky. Neřeší módu, neřeší kariéru, neřeší děti, neřeší vztahy. Žijí pro sebe a některé už i pro vnoučata. S naprostým ledovým klidem si dají i ten zákusek, bez ohledu na tajly a víte proč?

Holky přes padesát, na rozdíl od stejně starých kluků, dozrály k dokonalosti - už nemají potřebu někoho aktivně hledat - našly samy sebe!