Jak to vnímám já: Setkání po letech

Poslední dobou mám pocit, že můj život je sled po sobě jdoucích drobných trapasů. V úterý jsem ale zažila docela příjemný trapas...

...šla jsem ze zaměstnání a chtěla jsem zamykat, když za mnou někdo zavolal, ať nezamykám, že taky jde a zamkne potom. Došla jsem k čipovacímu docházkovému zařízení a zamykající osoba na mě zahalekala:

"Jé ahoj Lado, já jsem si myslela, že si to ty?"

Koukla jsem na zachumlanou osobu v zimní bundě a vůbec jsem nevěděla, kdo to je. Tak jsem se samozřejmě pitomně zeptala:

" A vy jste kdo?"

" Já jsem Dáša", pronesla zachumlaná osůbka a přidala i své příjmení. No jasně, že jsem to jméno  v telefonním seznamu viděla, ale říkala jsem si - shoda jmen. Dáša uvedla, že je mojí kolegyní teprve od října. A tak jsme se vydaly z práce spolu a konstatovaly jsme ke společnému údivu, že jsme se naposledy asi viděly na svatbě společné kamarádky. Jedna o druhé jsme věděly, právě přes tu naší spolužačku, ale minimálně třicet let (možná už i třicet pět let jsme se neviděly).  Jasně, že jsme se měly co říci i po tolika letech... Zavzpomínaly jsme na základku...

Napadlo mě pak, že jsme vlastně nikdy neměli třídní sraz. Nikdy ho nikdo nesvolal. Přemýšlela jsem proč asi? Nikomu se do toho nechtělo? Vím, že to je docela organizačně náročné. Sama to znám, když jsem po mnoha letech svolávala setkání zaměstnanců z prvního zaměstnání. Předcházely tomu skoro dva roky shánění kontaktů a vyjednávání a zajišťování prostor. Napřed jsem si myslela, že po této zkušenosti svolám i třídní sraz, ale mé nadšení naštěstí brzy vyprchalo. Uvědomila jsem si, že jsem jako třída nikdy nedrželi pospolu, takže by asi ani nebylo o čem mluvit... Jsou bývalí spolužáci (tedy zejména spolužačky), kteří dělají, jako když mě vůbec neznají. A přitom jsem stále stejná! Jo, je to tak. Před léty se ke mě hlásil spolužák i přes to, že jsem byla na karnevalu v masce a hned mě oslovil jménem, ač jsem měla paruku s dlouhými černými vlasy. 

Ovšem pro třídní krasavice jsem na základce byla blbá a tlustá... Jo, já měla už na základce do éterické blondýnky daleko - a? Narostla jsem do značné výšky a v patnácti jsem vypadala na víc jak osmnáct.

S jednou z třídních krasavic jsem se potkala náhodně někdy před 12-13 lety (tehdy jsem měla své nejštíhlejší období a chodila jsem do posilovny), Já ze setkání měla opravdovou upřímnou radost, tak jsem bývalou třídní krásku, která měla do éterické blondýny v tu dobu daleko,oslovila. S pohrdavým výrazem cosi zamumlala a pak přestala chodit do té naší skupinky. Tak tebe holka už v životě neoslovím - napadlo mě tehdy a vlastně tohle setkání mě vzalo vítr z plachet: kdepak připravovat třídní sraz a pak se dívat na unylé a otrávené tváře?Takže po pravdě, nebudu nikdy iniciátorem třídního srazu a kdyby ho někdo svolal, budu hodně zvažovat, zda tam půjdu. Samosebou, že bych se ráda setkala se spolužáky ze základky, ale aby se někdo od někoho zase odvracel, jako tehdy - to opravdu nemá význam. Ono k těm opovrhujícím postojům docházelo už v devítce, kdy se ti, co šli na učňák  zaškatulkovali do kategorie těch blbejch atak se s námi ti budoucí středoškoláci nebavili. 

Já to ale nikdy neřešila, Šla jsem si po základce svou cestou. Když jsem pokazila přijímačky na gympl, šla jsem na učňák. No a?  Nedostala jsem se na střední školu hned, ale udělala jsem si jí. Mám maturitu, mám i vysokoškolský diplom a navrch mám i ten výuční list.

Nikdy jsem neměla a nemám zapotřebí před nikým se ponižovat, že mám jen učňák, natož povyšovat, že mám nějaký titul (stejně ho používám jen pracovně: na vizitkách a na podpisech).  No a taky jsem stále stejná: tlustá! Byla jsem oplácaná a oplácanější a občas trochu míň oplácaná (když se mi párkrát podařilo váhu trochu zredukovat) a jak to tak vypadá už asi tlustá budu (pokud se zase na sebe pořádně nenaštvu a nepustím se do dodržování životasprávy). A co? Ony ty třídní krasavice před čtyřiceti lety tlusté nebyly a teď třeba jsou možná ještě tlustější než já... Takže já se nezměnila! Já si zachovávám téměř stálou vizáž! 

Taky jsem nikdy nehodnotila lidi podle vzhledu a krása, jak známo, je věc pomíjivá.Takže jestli bývalé třídní krásky mají stále pocit, že jsem stále blbá a tlustá, je to jejich věc. 

Pro mě jsou důležitější ty letité kamarádské vztahy, co přetrvávají od základky a kdo může říci, že se pravidelně setkává se spolužačkami více jak 40 let?

A teď nově bude s námi na kávičku chodit i Dáša, včera jsme na tom domluvily...