Mám příspěvek do diskuse. Má žena se pravidelně jednou za týden setkává se svou paní profesorkou z Gymplu. Tedy z tehdejší SVVŠ. A moc se těšíme, že pokud dožijeme ve zdraví, příští září oslaví 50 let přátelství.

No. Po přečtení tohoto článku mám pocit, ž si tu někdo honí sebevědomí. Já si zažila něco podobného... Ústrky, zesměšňování... jenže u mne byl a stále je problém jaksi opačný. Jsem vysoká štíhla blondýna a to spoustě milých, buclatých spolužaček leželo v žaludku... A jelikož jich byla většina, tak jsem zkrátka měla smůlu a byla jsem sama. I když jsem sportovala, tak mne nazývaly anorektičkou a blbou bárbínou. Doteď po 15letech, když některou z nich potakám a pozdravím ji, tak neodpoví, nebo taky jen něco zavrčí na půl pusy a jen nenávistně čučí. Je vidět, že je štvu tím jak vypadám a kdo jsem, pořád... Člověk si s věkem může pár věcí uvědomit, ale závisti se zkrátka zbavit asi nejde.

Vysoký štíhlý blondýny miluju. Jednu takovou mám za ženu.

Měla to podobně, když jsem viděl její fotky z gymplu, přečnívala svoje spolužačky skoro o hlavu. Já mám skoro 2 m, takže si rozumíme.

Nejdříve jsme se domluvili na setkávání spolužáků každých deset let.

Sjíždíme se z celého bývalého Československa.

A léta běží, vážení. Teď jsme se dohodli na setkání po pěti letech.

Je jasné proč - ubývá nás.

JEDINÁ holka na setkávání nechodí, my ostatní se moc těšíme.

To píši o spolužácích ze základky, kde nás v první třídě bylo 49.

Na "srazu" maturantů jsem byla jedinkrát a nikdy více. Tady už to bylo

úspěšní proti zbytku třídy.

Kamarádství je bezva.