Vize žádné, zato volební preference aneb hrnečku dost …

Stejně dobře bych mohl nazvat tenhle článek: „Proč máme ministra financí, a ne ministra ideálů… „ Proč nemá většina politiků reálné, nebo ještě hůře žádné vize? Dovolím si být tentokrát kritičtější než jindy. Ve svém životě, abych byl před sebou důslednější, tedy férovější, hledám různé varianty. Jaké varianty nabízejí naši politici?

Každý máme přece možnost volby, třeba si to někdy neradi přiznáváme. Platí to ale pro oblast širé politiky? Může některý politik nebo strana navrhnout či dokonce prosadit zásadní změny? Prostor pro to tu neshledávám. Na jedné straně tu máme totiž ideály a na druhé realitu, to znamená zjednodušeně finance. To je nejspíš důvod, proč máme ministra financí, a ne ministra ideálů. Na vzestup mandatorních  výdajů jsem nedávno kriticky upozornil (viz). K tomu si přidejme další povinně nepovinné výdaje - a není kde brát. Kdo má dneska peníze? Mezinárodní či nadnárodní firmy. Kdo tedy dnes našemu trhu vládne - mezinárodní firmy. Těžko někoho někam směřovat, když na něj nemáme vliv. Na druhé straně máme voliče a politik, ve většině případů politická strana, se pak ocitají na pozici „mezi“.  A to si v žádném případě nemyslím, že jsou všichni hloupí nebo neschopní.

Proč je prioritou počet odevzdaných volebních hlasů, a ne odborné a reálné posouzení situace? Rozpočet strany, zájmové zlo, počet hlasů. Co Vám udrží vliv na moc? Systémově nutné změny, bolestivé pro společnost, tedy pro voliče, nebo počet hlasů? Podívejte se na osud nepopulistických stran, kam se z vůle voličů propadly?

Na okraj svého zamyšlení připomenu nedávný, v tomhle smyslu i poněkud překvapivý návrh prezidenta  Zemana, když v duchu stejné logiky navrhl vytvořit jeden silný národní nákupní řetězec jako výzvu celé té plejádě nadnárodních, jimž trvale proudí přes hranice i většina zisku.

Mám k věci přece jednu ilustrativní podotázku.  Když skončí na nějaké významné funkci politik, kam odchází pracovat? Se všemi svými konexemi a vazbami? Do náruče úspěšné mezinárodní firmy. Kdo nám tedy vládne?

Všem nám jde o výhody vyjadřující náš zájem, protože celý prostor politiky je zaplněn zájmy.  Každý chceme pro sebe výhody nejlépe co nejdřív. Vyjádřeno jazykem deklarací „pozitiva a sociální jistoty“. Co by asi přinesly koncepční změny? A teď upřímně… Omezení sociálních jistot. Přesto věřím, že bychom se v názoru na většinu „složitých“ odborných diskusí shodli, důchodovou reformu a zdravotnictví nevyjímaje.

Jakou šanci politicky uspět má někdo, kdo podle svého poctivého uvážení řekne „A dost! Hrnečku dost… Dost už bylo kaše.“ Jako v té v pohádce, jestli dovolíte. Život v pohádce bývá nakonec vždycky krásný. A tak kdo by chtěl dobrovolně přestat? Nikoho takového neznám a vy nejspíš taky ne.