Nechtěné děti 2. díl – Smíření s mámou po 43 letech

Život nám všem přináší i bolestivé příběhy. Vztah mezi rodiči a dětmi patří k těm nejsložitějším. Racionálně se naučíme vyrovnat skoro se vším, ale jak dosáhnout v našich vztazích skutečného pocitu vnitřního klidu?

Jsem nechtěné dítě, narodil jsem se po letním dovolenkovém románku v Bulharsku. Převrátil jsem celé rodině život vzhůru nohama, hlavně své 23 leté mámě. Můj bulharský otec o mě nikdy neprojevil zájem, nepoznal jsem ho.

V necelých dvou letech mi zničehonic zaskočila slina a byl jsem blízko klinické smrti.  Matka se pár měsíců po této příhodě zamilovala a utekla se mnou za svým novým přítelem na Slovensko a vdala se. „Útěkem“ řešila vzniklou rodinou realitu. 

Na Slovensku jsem byl ovšem neustále nemocný. Nakonec pro mě přijel z Liberce strýc, kterého poslali prarodiče a matka mě vzhledem k mé předchozí klinické smrti, obav a i tlaku ze strany prarodičů nakonec povolila nechat odvézt zpátky ze Slovenska do Liberce k jejím rodičům. 

Co vše způsobil tento odjezd v našich životech?

Navždy v mé matce a i ve mně zůstal pocit zoufalství, zmatku, viny, opuštění, nepochopení…

Moje máma žila s pocitem viny, že mě opustila. Racionálně věděla, že o mě bude dobře postaráno. Ale skryté výčitky, že opustila své dítě, potlačit nelze.  To podobné jsem měl v sobě i já na druhé straně jako malé dítě. Zkuste pochopit a přijmout, že Vás někdo opustil.

Jak můj životní příběh pokračoval?

Ještě více se zamotal. Osvojila si mě do péče babička a dědeček. V rodině prarodičů o mě bylo dobře postaráno. Přesto je to schizofrenní situace, když se z Vaší mámy stane teta Líba.

Pokud vás zajímá, jak se můj život vyvíjel, detaily si přečtěte v článku na blogu z minulého roku Nechtěné děti.

Pravda je taková, že racionálně si člověk zdůvodní a následně přijme hodně skutečností v životě. Ještě jednodušší to je, pokud se jedná o zdánlivě rozumné rozhodnutí.  Emoce a city se s tím v rámci možností také vyrovnají, ale tam někde uvnitř v srdci se s některými rozhodnutími úplně vyrovnat nelze. Mezi taková rozhodnutí patří i rozchod, odtržení a odcizení matky a malého dítěte.

Kde máme v sobě tento bolestivý pocit hledat? Ve svém vnitřním dítěti, které máme všichni. Neuvažuje racionálně, je to dítě ve věku kolem tří let.  A vysvětlete tříletému dítěti všechny souvislosti! To jen ztěží. Nejde to, je to pocit, který nezměníte mávnutím proutku a hlavně si na tento pocit věcně nesáhnete. Tento pocit je schován tam někde hluboko uvnitř a o to je to složitější, pokud je tento pocit, křivda, oboustranná, tak jak tomu je u mě a mé matky.

Co s tím? Lze s tímto pocitem spokojeně žít? Nejde, lze úspěšně řešit a de facto změnit pocity hluboko uložené ve své minulosti?

Ano, ale nejdříve si musíme sami sobě přiznat, že nám taková skutečnost opravdu omezuje kvalitu života a musíme mít chuť a také hlavně schopnost vzniklou situaci řešit.

První vstřícný krok musíte udělat sami. Naši rodiče to většinou neudělají a v nás pak zůstane nevyřešený bolestivý a omezující pocit křivdy navždy. Boj s vlastním egem a „naší pravdou“.

Minulý týden jsem dozrál a nastal čas, vyřešit s mámou naši společnou minulost. Aby toho nebylo málo, tak jsem s mámou nemluvil už skoro pět let kvůli dědečkově pohřbu, které se nezúčastnila.

Zavolal jsem mámě na Slovensko, že se u ní stavím se sestřenkou na návštěvu. Telefonát byl příjemný a racionální z obou stran, jako kdybychom se viděli naposledy včera.

Máma je 67 letá babička žijící o samotě v malé slovenské vesničce u polských hranic. První večer jsme společně diskutovali o našich rodinných vztazích, vzpomínkách a o našich společných kořenech.

Druhý den jsem bez zbytečného vysvětlování řekl matce, že nastal čas vyrovnat si spolu minulost a vzájemně si odpustit. Ubezpečil jsem ji a uklidnil, že jí racionálně nic nevyčítám a chápu, že před 43 lety jsme neměli jinou možnost, ale vysvětlil jsem ji, že si následky opuštění v sobě neseme dodnes.

Příběh není o hledání viníků, oba jsme byli děti.  Máma byla v té době velké bezradné a zmatené dítě ovládané strachy, plná obav ze vzniklé situace a pod vlivem rodičů. Já byl mimino bez jakéhokoliv vlivu na věc.

Jinými slovy velké a malé dítě ve vleku rychlého sledu událostí, jako ve filmu bez scénáře. Všichni, tím myslím i prarodiče, postupovali věcně s dobrými úmysly, ale bolestivé pocity, které odloučení matky a syna způsobily, zůstaly v našich srdcích doposud.

Jak se máma sama přiznala, že má dodnes před očima plačící malé dítě, které k ní natahuje své ruce, brečí, je zmatené, protože nechápe, proč odjíždí pryč od své mámy.  Pocit viny v ní zůstal a občas ji dodnes budil ze spaní.

Jak změnit svou minulost a vymazat tento okamžik? Jednoduše, imaginacemi.

Je to paradoxně otázka několika minut, ale trvalo nám to 43 let. Položili jsme si vzájemně ruku na srdce. Připojil jsem sebe i mámu do Země, Universa a spojil energii v srdci (Svatá Trojice) a následně jsem spojil naši energii mezi našimi srdci a rukami. Vzájemně jsme si několikrát řekli: „ Já cítím Tvoji lásku a přijímám Tvoji lásku“, spojili jsme okruh mezi našima rukama a srdcem. Tak se vzájemně spojila naše energetická pole.  Trvalo to opravdu pár minut, pár slziček a klid, vnitřní klid. Taková vzájemná pohoda.

Máma zůstala vnitřně roztřesená celý den. Říkala, že ji navíc neuvěřitelně bolí ruce, byla unavená, šla brzo spát a nakonec spala spokojeně celou noc.

Probudila se spokojená a klidná. Když jsem se ji ráno zeptal, co cítí, když se vrátí do okamžiku „odjezdu auta“, říkala, že necítí NIC. Takový hluboký vnitřní klid. Vnímá, vidí a cítí spokojené malé dítě, které se usmívá a těší se na další spokojené životní zážitky. Jinými slovy řečeno, jak jde náš život pohodově dál.

Jak jsem to prožíval já? Od začátku jsem vnímal pohodový vnitřní klid a cítil jsem, jak mě život pustil jednoduše dál.  

Co mi přinesl tento víkend?  Náš vztah s mámou je srovnaný. Nejen racionálně, emočně, ale nastal vnitřní klid v srdci a ve vnitřním dítěti.

Klid, chápete? Klid! A o tom to je, nemusíme si nic říkat a nic vysvětlovat.

Už je to za námi, vzájemně jsme se pustili v životě dál. Křivda a strach z opuštění je za námi. Už jsme jinde. Kde přesně? Jsme svoji, patříme sami sobě! Náš život jde klidněji dál.

Dnes jsem mámě skoro po týdnu volal, jak se cítí? Perfektně, spokojeně.  Cíleně jsem se jí ptal, zda měla rychlou chřipku nebo kašel. Potvrdila mi, že stále má takovou lehčí chřipku. 
Ještě se vraťme k otázce: Kde jsem v sobě vzal vnitřní odvahu k této návštěvě?  Musel jsem zjemnit,  protože “tvrďák se neomlouvá”, a čistě racionálně jsem ani nebyl na řadě.  To je sice pravda, ale na druhou stranu, koho to zajímá?  Pokud chcete dosáhnout svého vnitřního klidu, tak to musíte udělat sami a ohnout se.

Starší lidé a rodiče, ti se už vůbec “NEOHNOU A BOJÍ SE”, v nás pak křivda zůstane navždy. Ano, nebyl jsem čistě logicky a chronologicky na řadě, ale matka by tento krok nikdy neudělala a tento pocit by mě ve mě zůstal navždy a nepustil by mě v životě dál.

Kde tedy začít? Musíte zjemnit a jsem zpátky u stravy.

Tak co je tedy ten správný první krok? Začít zjemňovat svou stravu. Chcete-li změnu, změňte přístup k jídlu. Začněte se zajímat o to, co vlastně jíte. Změňte myšlení, rozlišujte!

Jím RAW.  RAW je zdravé jídlo, které  nezatěžuje organismus a naplňuje mě energií a vitalitou.  

Mimo jiné redukuje nadváhu, výrazně omezuje výskyt civilizačních chorob, a  pročišťuje tělo.  Jídlo mi pomáhá s vnitřním klidem a sebeláskou, bez které bych se za mámou na Slovensko neodhodlal.  Ego by to neuznalo za vhodné.