Zapomněla jsem na pultě v obchoďáku miliony! V eurech!

Stačí chvilka nepozornosti a z člověka je chudák! A jak to teď vysvětlím doma? Manžel mne snad zabije! Takový prachy a já o ně přijdu! Co s tím udělám, to teda netuším! Možná pomůže policie? Já se asi zblázním! Co teď? Ach jo!!!

Marta se dnes smála víc než obvykle. Tuhle její náladu už znám! To se jí zase něco přihodilo! Těším se, až to rozjede. Ty její vyprávěnky mám moc ráda. Obě se nasmějeme!

"Málem jsem dnes nepřišla! Mohla jsi místo kafe dostat pozvánku na můj pohřeb! Myslela jsem, že přišla moje poslední chvilka!", hlásila Marta už na dálku: "Představ si, zapomněla jsem na pultě v obchoďáku miliony! A kdyby jen v korunách! Bylo to v eurech!!!"

Vím, že Marta nepatří mezi naše chudší občany. Ale taky vím, že nelítá soukromým tryskáčem ani neřídí Lamborghini...

Tak jsem jen pokývla hlavou, že jsem zvědavá, co že se jí to stalo!

Marta se nenechala dlouho přemlouvat: "Máme s Petrem tradici, že tak jednou do měsíce sázíme Euromiliony. Co kdyby se na nás štěstí usmálo a mohli bychom pak seknout s prací a jen si až do smrti užívat...

Obvykle si jdeme slavnostně vsadit společně a pak vždycky rozebíráme, co bychom si pořídili... ...třeba farmu v Austrálii nebo Kanadě, nějaký to auto, bytový dům s obrovskou terasou na střeše a skvělými nájemníky v jednotlivých patrech..."

To se Martě podobalo naprosto dokonale. Většinou má už na všechno nějaký plán a pak jen pracuje na jeho naplnění. Dneska to ale asi mělo nějaký zádrhel...

"Koukám v pondělí na display sázek a večer se mělo losovat 112 milionů!", zasnila se Marta: "To je docela dobrá částka, když je to v eurech..."

Přikyvuju, že taková částka by zcela jistě stála za hřích! To bych si taky nechala líbit. Komu by se pár miliónků nehodilo?!? Takového člověka snad neznám!

"Když jsem tu částku viděla, volám Petrovi a ptám se, jestli mám vsadit, i když tam nejsme oba. Petr  byl totiž na služebce a měl se vrátit až po losování. Prý jasně, hlásí Petr a já už stojím ve frontě u sázecího přístroje. Ale prý ho nemám ošidit o výhru, když tam není! To je takový náš žertík. Vždycky totiž z druhé strany podepisujeme tiket a střídáme se, kdo ho bude mít do losování u sebe...

A tak jsem koupila tiket se všemi sloupečky. Žertovala jsem s prodavačkou, že to jsou ty MOJE milony! Ona se jen smála, že už má taky a ještě ukazovala na frontu za mnou. Čekající byli nadšení úplně stejně, protože ty miliony byly přece jejich!!!

Zaplatila jsem a šla jsem kousek dál k pultu, položila na něj tiket, vyfotila a fotku poslala Petrovi. Máme přece moderní techniku a fotka může být v cuku letu o stovky kilometrů dál!

A šla jsem v klidu nakupovat a pak městskou domů. Pěšky se mi jít nechtělo, příště už pojedu novým bourákem!

Druhý den dopoledne jsem se chtěla kouknout, jaká čísla nám automat přidělil. Sázíme náhodný tip, kdo by se vypisoval se sázenkou...

...a trochu se při kafíčku pokochat plánováním utracení výhry..."

Tady už Marta trochu zvýšila hlas. Přece jen ta vzpomínka na ztracené miliony byla ještě dost živá!

"Hledám tiket... ...a tiket nikde! Polil mne studený pot! Naše miliony v háji! Sbohem zámečku na Loiře!!!"

Účastně jsem Martu sledovala. Když se do něčeho ponoří, tak to stojí za to! Ať už vyprávění nebo řízení auta nebo jakákoli jiná činnost! Vždy s vervou a plným nasazením!

"Přece jsem ten tiket neztratila?!?", vydechla Marta: "Tak hloupá přece nejsem! Prohledala jsem kabelku, všechny kapsy, nákupní tašku... ...a nic!

Dala jsem si další kafe, abych se uklidnila a prohledala všechno znova!

A pak... ...pak mi to došlo! Určitě jsem ho nechala na tom pultu! Ještě že jsem jako důkaz měla tu fotku! 

Vyrazila jsem okamžitě do obchodu!"

To už jsem byla napnutá jak luk před vystřelením a Marta už byla pořádně v ráži!

"Říkala jsem prodavačkám, že jsem si tu včera zapomněla vsazený tiket na ty moje miliony! Jedna z nich byla ta, co mi ho prodávala, ale jasně, že si mne nepamatovala! Všichni jí přece tvrdí, že ty miliony jsou jejich!

Ale ta druhá se zamyslela, šla do šuplíku, a z igelitových desek vytáhla...

...ten můj tiket!!!"

Marta tu situaci prožívala znovu. S takovou divadelní grácií to umí jen Marta! Měla jsem radost i za ni!

"Ukázala jsem jí fotku tiketu, že jsem to opravdu já, uložila ho do kabelky a nadšeně jsem odešla domů!

Petrovi jsem to samozřejmě neřekla, smál by se mi aspoň dva roky!", to už se zase vesele usmívala Marta.

"A co ty miliony, jsou vaše? Tah byl přece včera!", jsem samozřejmě zvědavá, i když nevím, jestli by mi to Marta řekla. Takovéhle částky je asi lepší před okolím utajit a pěkně si je nenápadně utrácet!

"Velký kulový!", Marta se jen usmála: "V dalším tahu je navýšená částka, už je to 122 milionů! Ale my už máme tenhle měsíc vyčerpáno. 

Uvidíme příští měsíc, kolik to hodí!"

---

PS. V každé situaci se dá nalézt něco k zasmání! 

Nucené fitko na mrazu! Taxikář nám ujel s kufry!

Tak jsem mu tu kabelku dala! A jak hrdě ji nosí!

Posiluje na lešení! V devátém patře! A bez jištění!