Přijdu večer domů! A tam cizí chlap!

Po celodenní dřině jdu domů. Těším se na klidný večer, dobrou večeři a trochu té noční něhy. Odemknu dveře a s úsměvem vcházím. Ale všechno je jinak. Slyším cizí mužský hlas! Mám vzít kladivo a dát mu ránu? Nebo mám utéct?

Marta před chvílí volala, že přijde na kafíčko o něco později. To se stane, říkám jí... Sedím, čekám a koukám kolem. Někdy je docela veselé nekrafat a jen tak sledovat, co se děje...

V rohu kavárny sedí čtyři chlapíci. Vesele se smějí a probírají nějaké utkání v televizi. Samozřejmě je každý nejchytřejší trenér celého všehomíru. Cvaknou dveře a přichází k nim další kumpán. Na rozdíl od nich vypadá trochu rozčileně...

"Kluci, málem jsem dneska nepřišel! Myslel jsem, že je konec mého života nebo že skončím v base! Potřebuju panáka! Nebo dva!", hned spustil. Asi mu to nějak moc leželo v hlavě. Ostatní se přestali smát a zkoumavě se na něj dívali. Vypadalo to, že hledají, jestli nemá nějaké viditelné poranění...

Neměl! Ani nic zlomeného, ani monokla pod okem! V klidu si sedl a jen co si objednal dvojité preso, spustila se lavina slov. Panáka si pro jistotu nedal, bylo přece jen poledne a v práci ho ještě čekala důležitá porada.

"Představte si, kluci, včera přijdu večer domů, zuju si boty, hodím klíče na poličku a chystám se, že jako vždy políbím manželku a bude klidný večer, na který se celý den tak těším.

Otevřu dveře do obýváku, vejdu... ...a tam cizí chlap! Sedí na gauči na mém oblíbeném místě, na nohou boty, před sebou kafe ve svátečním hrnečku, který manželka vyndává z vitríny jen o vánocích, a cpe se koláčem, který jsem včera upekl! Manželka kolem něj poskakuje a cvrliká jak na našem prvním randeti! No, co byste v takové situaci dělali?!?"

Chlapi ho trochu nedůvěřivě poslouchali. Jeho manželku zřejmě dobře znali a nevypadalo to, že by si domů pozvala milence...

Nabízeli mu samé šílené rady. No chlapi!

"Prásk bych mu, až by se mu hlava otočila!"

"Prohodil bych manželku oknem!"

"Dal bych mu do držky!"

To byly jen ty divočejší rady. Nejmírnější byla: "Vylil bych mu to kafe na hlavu!"

Mezitím přišla Marta. Naznačila jsem jí, ať nic neříká a poslouchá tu story z kouta. Pochopila okamžitě a za chvíli jí vše bylo jasné, je přece chytrá ženská. Dělaly jsme, že tam nejsme a byly jsme zvědavé, jak to celé skončí.

Postižený manžel smutně sledoval (aspoň z našeho pohledu bezcenné) rady. Pak už měl pocit, že si z něj dělají tak trochu legraci. Ale musel si to všechno vyslechnout, když se zeptal. To je přece jasné!

S Martou jsme netrpělivě čekaly, co bude dál. Chlapi po sobě koukali a usmívali se očima. Manžel celý skrčený nešťastně seděl se skloněnou hlavou a asi si myslel, že je v takové situaci na celém světě úplně sám!

Pak se pomalu narovnal a široce se usmál: "V otevřených dveřích obýváku jsem přemýšlel, co mám vlastně udělat. A rozhodl jsem se, že se posadím na gauč na oblíbené místo manželky, řeknu, že jsem tady pánem domu a zeptám se ho, co tady dělá.

A pak že může příjít ta případná rána kladivem!"

Chlapi pochvalně přikyvovali, že by asi něco takového udělali jako vstřícný krok, aby dali manželce šanci všechno vysvětlit.

"A než jsem stihl cokoli udělat...," pokračoval manžel: "...otevřely se dveře kuchyně, do obýváku vešla dcera se sklenicí vody, posadila se vedle toho chlapa, líbla ho na čelo a říká: "Tati, tohle je můj nový kluk!""

---

PS. (Nejen) kavárenské příběhy Marty jsou docela roztomilé...

Zapomněla jsem na pultě v obchoďáku miliony! V eurech!

Obědvala jsem s důchodci! Byla jsem tam za exota!

Chceš být okradena? Pověš si na krk služební průkaz!