Na dálnici dávej pozor! Nebo tě ušlape kůň!

Jízda autem může být pohodová, ale taky docela nebezpečná! Když stojí kolona v Německu na dálnici ve třech pruzích, tak jde někdy docela o život! Je třeba mít rychlé nohy! Nebo ocelové auto! Nebo člověk musí být zaříkávač koní!

Marta teď cestuje sem a tam. Přejíždí celé Německo tam a zase zpátky a občas jí jde o život! Jako tuhle!

"Tak si představ, že jsem málem nedojela!", nenechala se dlouho pobízet Marta: "Teď v létě se v Německu opravuje spousta úseků na dálnici, ale když má člověk štěstí, tak ho žádná kolona nepotká!

Ale zdá se mi, že o prázdninách je těch opravovaných úseků nějak víc! Jezdím proto hlavně v neděli, to aspoň nejezdí kamiony!"

S Martou máme podobné způsoby, já taky když to jen trošku jde, vyrážím v neděli, to je přece jen provoz klidnější...

"Akorát že v létě jezdí spousta bydlíků!", Marta na chvíli zastavila proud řeči, když viděla můj tázavý pohled.

"No přece obytných vozů!", zasmála se Marta: "Už není tolik obytných přívěsů jako z dob NDRáků na Lipně. Některé bydlíky jsou ale tak obrovské, že přes ně není vůbec vidět...

No a tak si tak jedu", vrátila Marta nit hovoru k poslední cestě: "...a najednou na tříproudém úseku kolona na několik desítek minut!

Byla jsem v prostředním pruhu a všichni jsme se pomaličku posunovali vpřed. Fakt krokem!"

Tady musím s Martou naprosto souhlasit. Mám podobnou zkušenost. Někdy to fakt stojí za velký kulový...

"Pak jsme dokonce zastavili úplně. Jsem vždycky připravená, vody mám dostatek, něco na zub taky, klimatizace funguje dobře, benzínu dost!

Navíc vedro, lidi mají otevřená okýnka, line se kolem hudba, z každého směru jiná.

Jedna maminka dala čurat dítě ke svodidlům a tatínek se mezitím krokem posunul o vzdálenost tří aut, takže maminka nemusela nikam dobíhat. Chlapeček měl z procházky po dálnici legraci..."

Čekám, co z toho vyprávění nakonec vyleze. Zatím docela normální situace. Takovou zná každý, kdo kolem Norimberku a Heilbronu občas čeká...

...a čeká...

..a čeká...

"Poslouchala jsem hádku staršího manželského páru v bouráku v pravém pruhu.", mrkla na mne Marta: "Zdálo se, že vyhrává paní...

...a najednou jsme všichni ztuhli. Ozývaly se rány jako z děla! Kolem nebyla žádná továrna ani kovárna! Rány se přibližovaly! Jako kdyby někdo bouchal do ohrady velkou ocelovou koulí zavěšenou na řetězu!

Všichni se rozhlíželi! Auto ob dvě přede mnou dokonce lehce narazilo do toho před ním! Oba řidiči vystoupili a dohadovali se, co dál!

Ty rány ale neustávaly a pořád se přibližovaly!

Rozhlížím se kolem! Ještě pár ran a bylo to jasné!

Levý pruh popojížděl o něco rychleji a ty rány zastavily přesně na mé úrovni!

Velký černý terénní vůz se zadní částí upravenou pro převoz zvířat! Takový koňský bydlík!

A vzadu dva koně a oba skákali a kopali do stěn. Asi jim bylo vedro! Nebo měli žízeň! Nebo obojí!

Vpředu byl jen řidič a snažil se otevřeným okýnkem v zadní stěně kabiny ty koně uklidňovat. Hlas měl příjemný...", Marta se nadechla: "...myslím, že by mne uspal, kdybych ho chvíli poslouchala!

Jenže na ty koně to neplatilo! Vůz se otřásal a fakt jsem se bála, že koně prorazí stěnu a přes moje auto utečou! Byla jsem první na ráně! Dveře vozu byly přesně na úrovni mého předního sedadla!

Dokonce jsem přemýšlela, když mi kůň dupne na střechu auta, jak moc silné jsou sloupky u oken a jestli bych nezůstala zaklíněná uvnitř!

Pro klid duše jsem rozepla bezpečnostní pás, abych se snadno dostala z auta ven! Jenže začala řvát signalizace na nezapnutý pás!

Najednou řidič od koní vystoupil a otevřel okýnko v postranních dveřích. Tím svým sexy hlasem začal na koně mluvit zblízka!

Jeden kůň vystrčil hlavu ven! V očích děs a z tlamy mu kapaly sliny až na dálnici. Druhý pořád kopal zadníma nohama do stěny. Vůz se otřásal a kýval se sem a tam!

No, že bych byla klidná... ...to jsem teda vůbec nebyla!

Mezitím levý pruh zase trochu popojel a auta za vozem s koňmi začala troubit, ať se pohne. Koně začali kopat oba dva! To troubení jim klidu nepřidalo!

Několik aut přede mnou přejelo do levého pruhu, takže zaplnila mezeru. Já alespoň mohla popojet trochu dál a tak by koně skákali přes jiné auto!

A pak jsme se zase rozjeli my a já ztratila koně z dohledu!", Marta se už usmívala: "Chudáci koně, asi to fakt na ně bylo moc!"

S Martou jsme ještě chvíli probíraly, co by se dalo dělat, kdyby koně opravdu rozkopali stěny a začali pobíhat po dálnici...

A pak Martě zazvonil telefon a musela jít akutně něco řešit do kanceláře. Ale nechala nám cestovatelům vzkaz. Radši jsem si ho nahrála na mobil, abych ho mohla přepsat slovo od slova:

"Vám všem, co jste na cestách, přeju šťastný dojezd!

A dávejte pozor na koně!

Pokud ovšem nejste zaříkávači koní!"

---

PS. Léto a dálnice k sobě patří...

Nedala mě vyčůrat! Ani jsem nedostal najíst!

Mám dálnici označkovanou pokutama!

Aquaplaning? To je přece: "Pozor, srnky!