A řvali tam na sebe jako tuři!

Na opuštěném nástupišti nikde nikdo. Kdo by tam co večer dělal? Jen svalnatý chlap a méně svalnatá ženská sedí na lavičce a zdá se, že mají nějakou těžkou chvilku. Porod to ale není!

Hlasitě se hádají, vzrušeně gestikulují a řvou jeden na druhého tak, že je nepřehluší ani projíždějící nákladní vlak!

Divoká výměna názorů. Beze svědků!

Chlapík chvílemi odbíhá, mává rukama, vykřikuje. Je jak čertík na drátku vyskočený z krabičky.

Ženuška nezůstává pozadu a kontruje jak v boxerském ringu.

Je to lepší než němý film. Místo hudby slova. Rozumět jim není, mluví cizí řečí, ale jejich pantomima je dechberoucí!

Najednou přichází změna. Asi nějaký trik! Ženská trucovitě sedí. Ztichne.

On ji pozoruje, chvíli vyčkává. Pořád ticho.

Nevěřícně se vrací k lavičce. Pořád ticho.

Sedá si vedle ní.

Ještě chvilka ticha...

A pozor! Začíná další kolo!

Řev, až se třese nádražní konstrukce. Měli bychom fasovat sluchátka.

A jak to dopadlo?

To nevím, když jsem odcházela z nádraží, byli teprve u třetího dějství.

Nakonec se asi nic vážného nestalo. Když jsem další ráno čekala na vlak, žádná mrtvola na lavičce neležela. Ani v novinách nic nepsali.

Kdo ví, třeba je to nějaká nová terapie doporučená psychologem: Řevem ke spokojenějšímu vztahu!