Budila mě tehdy maminka, ale zbytečně. Já už dávno nespala. Já, doposud známá útěkářka ze školky, se na školu přímo těšila. Jaká změna proběhla v mé mysli, kdopak ví.
Možná jsem nespala taky proto, že náš soused pan Koukal, který mimochodem nevěřícně kroutil hlavou se slovy:
"To snad není možný, že takovou maličkou holku, jako seš ty, vůbec vzali do školy." a přitom podotkl. "Jen děvče nezaspi, aby ti hned první den nezpívali:
"Ivánku náš, copak děláš, děti jdou do školy, ty ještě v posteli...."
Tak to jsem vážně nechtěla. Vždyť už tak jdu kvůli prosincovýmu narození o rok později a ještě abych zaspala. Hbitě jsem vyskočila a oblékla si ty nejhezčí šaty na světě. Koupila mi je moje milovaná sestra Danka. Byly sametové, modré s bílým štepováním. Samozřejmě k tomu bílé punčocháče a nové botky. A nesměla chybět mašle! Jak já se pyšnila a vykračovala naší ulicí vstříc škole "Na křižovatce" a přitom si myslela, že celá Moravská Třebová přece musí vidět, že nejmladší Bukovjanová už jde taky do školy. Vše bylo sluncem zalité, já konečně usedla do lavice, která pro mě znamenala úžasný posun do dospělosti. Konečně budu školačka! Když nám pak milá paní učitelka Bártová povolila přestávku a svačinku, ustrnula jsem.
"Já tu svačinu nechala doma!" a svůj první "prohřešek" notně oplakala.
Jako by to bylo včera. A já pokaždé v září zavzpomínám na moje první krůčky a nejen na mé. Na první cestu mých synů do školy, jednak do té základní a pak stále dál...Nyní první krůčky svých vnuků-zatím do školky, ale to se za chvíli změní, budou z nich brzy školáci. První krůčky do školy si dnes taky zažila má neteřinka Eliška. O tu se nebojím. Má vyřídilku a kdyby zapomněla sváču, plakat nebude a rozhodně si poradí.
První školní okamžiky si snad pamatuje každý. U mne jsou vryty a zakotveny hluboko a nikdy nevymizí. Jsem za ty vzpomínky ráda a s úctou je předávám dalšímu pokolení...
(fota: rodinný archív)
