Spráskla ruce směrem k nebi naše sousedka a znovu mi tak připomněla výraz, který tak ráda používá a který mi už pomalu zmizel z paměti. Ale k těm letošním vedrům sedí.
"To nám vždycky říkával tatínek", pokračovala milá sousedka. Byly prázdniny, vedra k padnutí a nad námi se konečně kupily mračna. Spása na dosah?
"Kdepak, z toho mračna nikdy nic nebylo a nebude, uschneme tady všichni na stojačky (na stojato)!", zaklel vždycky tatínek směrem k nebi. Tak si sousedka uchovala toto rčení a baví tím i nás.
Protože v těchto dnech to sedne, inu jako zadek na hrnec. A to bych nebyla já, abych si hned nepředstavila, jak by to mohlo vypadat ve skutečnosti. Už se vidím, jak jdu věšet prádlo. Dřív, než pověsím druhou ponožku, ta první už je dávno suchá a já načisto zpomaleně, jako ve filmu se mírně sehnu, vylovím další kus prádla a ze všech sil se ho snažím ještě pověsit, rychle, než uschnu! Přitom si ledabyle otřu z čela krůpěje potu, které mi vytékají zpod slaměného kloboučku.
"Ach, to přece musím dokončit, přece tady fakticky neuschnu jako to prádlo na stojačky", říká mé podvědomí. Navíc mi docvakne, že já přece tady a teď ani nemůžu uschnout! Vyběhla jsem z domu jen v negližé, naostro. Nikdo tady sice není, ale kdyby mi náhodou spadnul kolíček?...No a co? Hnízdící vlaštovky nezajímá nějaká stárnoucí, povadlá minibabka. Ale až by mě tady našli ostatní seschlou, co by si pomysleli? A v tom mi to dojde!
"Sousedko," volám směrem k balkónu, " když teda uschneme na stojačky, tak budeme přece hrdinky, které skonaly při práci, jen se na to musíme příště lépe vybavit."
Jak říkám, vedro je prevít a z vedra se pak dějou věci!
(J.Š.)
