Kdysi jsem byla i já ženou za pultem. Je to už fůra let, ale děsivé sny mám dodnes. Asi taková deformace povolání. Natož o Vánocích!
Ano, byla jsem jedna z holek, učnic, později dokonce vedoucí prodejny družstva Jednoty. Jako "patnáctka" jsem byla samosebou vytřeštěná z kontaktu s lidmi. Co taky mohli ode mne čekat. Dítě, co utíkalo ze školky a bylo závislé na mámině sukni. Později v první třídě sedící i o přestávkách se založenýma rukama za zády, jako vzorná školačka. Ale život mě později vyučil, zvlášť za pultem i za pokladnou. Nadarmo se neříká, že v kontaktu s lidmi se teprv poznají ty pravé charaktery. V obchodě jakbysmet. Jak ze strany zákazníků, tak personálu, nadřízených.
Hlasité "Jitkóóó, dones marsky", slyším dodnes. To žena našeho vedoucího, od pokladny volávala přes celý obchod na nás za pultem. Musela jsem všeho nechat, jít do skladu, vylézt na žebřík a podat dva balíky cigaret marsek a donést k pokladně. Netrvalo dlouho, zvučné Jitkooooo znělo znovu. Tentokrát to byly startky, později něco jiného. Trénink po žebříku mi však prospěl, netroufla jsem se ozvat, byla jsem učenka a jaksi to patřilo k výuce. Zrovna jako vyházené zboží z regálu, které jsem předtím doplnila. Že si zároveň podšéfová léčila mindráky žárlivosti, to nám, holkám, bylo šumafuk. Byly jsme mladé a těšily se z jiných radostí našeho věku. A pak, blížily se přece Vánoce! Copak nás asi čeká? Každá jsme snily o tom, že se třeba před pultem objeví nějaký ten princ, který vysloví zázračné přání. O tom snila snad každá.
"Jitkóooo, dovez pytel kukuřičnýho šrotu", zazněl příkaz od pokladny a já měla hned po snění. Místo prince se před dveřmi zjevil děda Karásek, s úsměvem od ucha k uchu mi děkoval za přivezený šrot, který jsem mu z rudlu s lehkostí v těle ( tehdy) hodila přímo do auta. Jako bohus mi strčil do kapsy pláště kofilu. Dodnes, když vidím tuto čokoládku, vzpomenu na dědu Karáska.
"Slečno prodavačko, můžete mi poradit?" to prosil o radu nešťastný manžel, který na poslední chvíli sháněl dárek. "Paní prodavačko, něco pro maminku", povýšila mou hodnost nerozhodná dvojice sourozenců školáčků. Tak jsme dali hlavy dohromady a vůbec mi nevadilo, že zpocené drobásky v jejich dlaních zdaleka nestačily. Mám přece po výplatě a dobré skutky se mají plnit, nejen o Vánocích.
Život "za pultem" mi dal hodně. Moc ráda na ty časy vzpomínám. Zrovna dnes, když jsem navštívila jeden market. V pohodě mám nakoupeno, už ze zvyku odstavím svůj plný košík od pokladny a jdu pomoct ukládat zboží své snaše. Jako matka tří dětí toho má totiž podstatně víc, než já.
"Paní, musíte počkat, až domarkuju tento nákup", ozvala se směrem ke mně pokladní, která si myslela, že jdu zřejmě s reklamací.. "Nebojte se, já jdu jen pomoct, jsem tchýně", uklidnila jsem ji. Usmála se a s úlevou vydechla.
"No to se jen tak nevidí, víte, spíš je tady zbytečný frmol, neklid", odpověděla pokladní. Vím, zažila jsem to už tolikrát, potvrdila jsem její slova. Musím přiznat, že já bych normálně zdrhla. A proto obdivuji všechny za těmi pokladnami, zvlášť v tomto čase vánočním. Přeji pevné nervy a hlavně klídek v duši všem před i za pokladnou.
