V životě jsou chvíle, kdy rekapitulujeme svůj život, ať chceme, nebo ne. A věřte, že čím víc se přehoupnete do té druhé půlky, děláte to čím dál častěji.
Vím o tom své. Protože vzpomínek už mám v zásobě fůru. A zrovna v tento zimní čas, kdy se všichni držíme raději tepla domova je na vzpomínání čas.
Strýček Bobeček, byl bratr mé maminky. Bydlel v Brně a velice rád k nám do Třebové přijížděl. "Je vás tady velká kopa a veselo a proto jsem rád s vámi". V obou případech měl naprostou pravdu. Bylo nás hodně a veselo bylo taky. To se rozumí. A já, jako nejmladší, jsem jeho návštěvu mohla ocenit snad nejvíc. Vždycky "káplo" něco dobrého, ale snad nejvíc mě potěšilo to jeho "ty jsi takový malý bobeček". Ale abych se nechvástala, říkal to všem dětem, protože byl dobrosrdečný, hodný. Tak po celá léta, dostal přezdívku Strýc Bobeček. Nazýval tak veškeré potomstvo mé i mých šesti sourozenců. Tolik let, to letí!
Ano, letí, konečně i já jsem se dočkala dne, kdy jsem si mohla říct, seš babička! Ani jsem se pořádně nerozkoukala a jsem babička čtyřnásobná. Mladí se činí, tak jak jsem si přála. Tolik radosti jsem snad v životě nezažila. Když se malincí sejdou, je to pěkný šrumec, mám co dělat, abych je všechny stíhala. A pak zase loučení. Ty tři caparty mám hned vedle, ale ten čtvrtý, Tomík, je přece jen kousek dál. A tak vždycky nastane rychlé loučení, pusa, zamávání.
"Babi, zapomněla jsi říct "pa koťátko, opatruj se", pronesl Tomík a já si uvědomila, že jsem právě převzala štafetu po strýčkovi Bobečkovi. Dětem tak totiž říkám neustále, ale dodnes jsem si to vůbec neuvědomila. Až když mi dnes Tomík jen tak volal na tablet a jen tak jedním dechem mi sdělil, že: pupínky po neštovičkách už ani nejsou vidět, a že právě obědvá a babi, mám tě moc rád, tak jsem mu prostě musela potvrdit, že i já koťátko. Téměř čtyřletému vnoučkovi i těm dalším, bych si to přála říkat co nejdéle. Strýc Bobeček by byl rád.
(foto: Renatka Adámková)
