Aneb malá blogerka lapena do sítí. Někdy se to schumelí a je pravda, že některé věci jsou i předvídatelné, aspoň u mne.
Dnes je to přesně měsíc, když jsme s mou dlouholetou kamarádkou usedly pod břízkami a zavzpomínaly. "Holka, už je tomu čtyřicet let, co jsme se sem nastěhovaly, toto letí", a při tom plkání jsme si plánovaly, jakou oslavu k tomu výročí za týden uděláme. Jasně, že oheň, opíkání, srandy kopec, inu jako zamlada. Ale už se stmívalo a byla dost zima, tak jsme se rozhodly jít na kutě. "Chceš pomoct s tím vším?" zeptala se Ivča. "Kdepak, já to zvládnu, jako vždycky", zamachrovala jsem a přitom strčila pod jednu paži deku, pod druhou paži použité obaly (hlavně vytříděné) a do rukou tác s nádobím. Každá míříme do jiného vchodu, já se ještě ohlédla a hlasitě kamarádku informovala, jakto, že se světlo bodovka nerozsvítilo, když v tom cítím nějaký zádrhel. Byly to vteřiny, kdy jsem jak blbka chránila prokletý tác, který vzápětí stejně letěl stejným směrem jako já a to k zemi.
Levé koleno to jistilo, vzápětí druhé a pravá ruka. Hlavně né na hlavu! Ale stejně jsem cítila, jak moje hora masa a hlavně sádla nepěkně pohnula s mým tělem a že to žebírka odnesou. Vzduchem se zároveň nesl i nepěkný výkřik do tmy. Ten zachytila (už ve dveřích) má sousedka a běžela ke mě. Její první slova zněla.
"Jejda, copak se ti stalo. A hrníčku upadlo ouško". "Ser na ucho, ale co moje žebra???", vztekle jsem odpověděla a už jsem se sbírala ze země, z dlaně vyškrabala zadřené kamínky a belhala se domů s tím, že si sama poradím. Ale nastaly krušné dny. Kdo nezažil bolest žeber, i když ne zlomených, nepochopí. Jen ulehnutí do lůžka je problém a vstát z něj, ještě větší. V ložnici místo vzrušených erotických vzdechů se po celý čas ozývaly výkřiky naprosto jiných, zato velkých rozměrů, které aspoň ulevily. A jak! Navíc, když jste momentálně sami v bytě, musíte si prostě poradit. Sakra dobře si rozmyslet, kolikrát vstanete. Pak usoudíte, že nejlépe udělat hodně věcí naráz. Takže: Jídlo k posteli, zároveň i pití. Kolem sebe pěkně po ruce všechny ovladače co vlastníte, protože každý centimetr rozhoduje. Pak léky, masti...
Opatrně, nejlépe pomocí francouzské hole se postavit, podotýkám že s nádechem, vše připravit k lůžku a rovněž s nádechem ulehnout tak, jak to tělo dovolí. A taky se může stát, že sotva se jakžtakž uvelebíte, přijde na vás velké nutkání na vécko. Tak to už je potom doslova horor! Co vám mám povídat. Musela jsem v té době zrušit zájezd a zanedlouho mě navíc čekalo setkání blogerů v mém rodném městě, které jsem sama vymyslela. S hrůzou jsem psala kolegovi Jaromírovi, že se modlím, abych byla vůbec schopná.
"Tak se modli, máš na to týden!" odpověděl mi Jaromír a já tedy na ten sobotní sraz jela. Všemi mastmi mazaná, dalo by se říct, trochu shrbená, ale vše dopadlo dobře. A do jakých sítí jsem se lapila, jak píšu v úvodu? Přímo do kari sítí, které ležely před domem. Naštěstí jsem do nich nespadla, jen se o ně zachytila. To už by byl jiný příběh. Ale jedno je jistý. S mou figurou a šikovností jsem nikdy nedonesla bez úhony ani kafe, takže číšnice by ze mě rozhodně nebyla. Takže poučení? Když neumíš chodit, můžeš se i zranit!
Tak to byli mí skvělí pomocníci. Drbátko na záda nejen že posloužilo k přiblížení různých předmětů, ale i jako nástroj k namazání zad. A hůl zcela nepostradatelná!
Krásné a pohodové léto přeji
(fota: já)
