"Babí, my jsme byli v Pekle, víš, kde to je"? nadšeně volala obě vnoučata najednou. Jak bych nevěděla!
Nastal čas výletů, pochodů. I ta naše školková mrňata právě vyjíždí do různých končin i velkých měst. Brno, Olomouc....tak o tom se nám tehdy ani nesnilo. Naše výlety- vlastně pochody, směřovaly až do páté třídy jedním směrem a to bylo Peklo. Tři kilometry lesní cestou, až na místo. Baťůžek na zádech obsahoval vždy stejný obsah. Špekáček, limču a kedlubnu. Tehdy jsem byla v sedmém nebi, protože už limonáda byla něco!
Vidím to jako dnes. Pár dřevěných chatek, něco jako parket na tancování a místo k opékání. Tehdy jsem ještě netušila, že Peklo bylo vyhlášeným výletním místem. Naším cílem bylo se vydovádět a hlavně ten voňavý špekáček! Kdykoliv na zahradě grilujeme (tehdy jsme toto slovo ani neznali), vzpomenu si na výlety do Pekla. Vždycky se mi zamlží oči, nevěřím že by to bylo tím kouřem, ale vzpomínkou na dávná léta, spolužáky a učitele, na školu "Na Křižovatce" a na rodné město vůbec. Na to se prostě zapomenout nedá. "Peklo, Peklo, Peklíčko"....zpívali jsme hromadně na cestě zpět. Sice začouzení, unavení, ale plní zážitků.
Zrovna tak vzpomínám na tajné výšlapy na Křižák (Křížový vrch). Tam jsem se vydala dnes a jen žasla při pohledu na skály. Jak je možný, že jsem po nich někdy hbitě vyšplhala? Vidím to jako včera. Výšlapy "na tajňačku", spojené s utajeným kouřením ( s tím se vnoučatům chlubit rozhodně nebudu), vždyť už jsem dávno zarputilý nekuřák. Tajné schůzky prvních lásek (na to taky mají ještě čas). Takže milá vnoučátka. Naše výlety kamkoliv byly sice o něco skromnější, ale o to radostnější a já si toho dodnes velice vážím.
Už jen jediná chatka v Pekle (Moravská Třebová)
Fota: moje
