načisto se uvolněte, zavřete oči a zaposlouchejte se do krásných tónů hudby. A myslete jen na krásné věci kolem vás!
Zní to náramně, co říkáte? Určitě mnozí z vás navštěvují masážní salon. Kde jinde, než tam, ze sebe můžeme aspoň na tu hodinku setřást vše negativní. Ajurvéda, baňky, lymfa, horké kamínky všude po těle, to je přece hotové labůžo. Proto ani já, malá babička blogerka, nejsem výjímkou a tuto pohodičku si dopřávám už spoustu let. Pravda, že jsem kdysi ladně vyskočila na lehátko, dle pokynů si lehla na břicho, ústa způsobně zanořila do díry k tomu určené. A pak, opět dle pokynů, se hbitě, jako kočkovitá šelma pro změnu obrátila na záda a vychutnávala si masáž z druhé strany. A hup, rovnou bez rozmýšlení si pak usedla a nechala si masírovat krk, bez problémů si nechat točit hlavou a bylo mi i fuk, jestli mi ji masérka třeba ukroutí.
Ale časy se mění, vážení! Sotva mi přibylo pár křížků, trošku se změnilo i mé myšlení. Už po preventivní prohlídce, když mi sestřička sdělila, že mých stopadesátpět cenťáků už je minulost, ale že už je vše jinak, s konečným číslem stopadesátjedna, jsem se nejdřív orosila. Ale pak mě uklidnil fakt, že to je jen výška, ne míra kolem pasu. No tak co, pomalu se srážím! Ale i to má u mě vliv na to, o čem píši. Na masáže. Já totiž na ten zatracenej masážní stolec lezu už jako vorvaň. Ladnost v háji, jsem ráda, že jsem už nahoře. A co víc! Při té vší hrůze si myslím, že se nacházím hrozně vysoko, téměř na Mont Blancu. Panejo, vždyť já mám snad i hrůzu z té výšky a že to prostě nedám! A pak si vychutnávejte masáž! Ale to bych nesměla být z valašské krve, takže se musím sakra kontrolovat a nepřipouštět si nějaké potíže. Valaši (a ženské zvlášť) si vždycky dovedli poradit.
A tak jsem v týdnu opět navštívila mou dlouholetou masérku. Po svátcích to zvlášť přišlo vhod. Krk jsem měla zatuhlý až běda, o kolenech ani nemluvě. Hrdinně jsem se vyškrábala na masážní stůl, hubu strčila do díry, prohodila pár úvodních slov a zaposlouchala se do jímavé hudby.
"Teď se obraťte na záda", zavelela paní a přitom podotkla, že hlavně po-ma-lu. Což jsem také s radostí učinila. A vyčkávala. Koleno se ozývalo téměř hlasitě. Masérka mi pokroutila všema prstama u nohou, ale žádný výsledek se zatím nedostavil.
"Teď se pořádně uvolněte, paní Štanclová a podejte mi ruce", to jediné jsem uslyšela a ucítila, jak mrštně se paní zjevila na lehátku u mých nohou. Nezúčastněný divák by jistě pronesl sodoma gomora, ale já jen trnula hrůzou, aby ten masážní stolec ten nápor váhy vydržel! Vše bylo jinak. Své paní masérce já totiž věřím a bylo zřejmé, že svými zkušenými cviky docílí kýženého výsledku. A taky se podařilo. Křuplo semhle i támhle. Krk i kolena zas na chvíli srovnané. I stůl ten nápor vydržel.
A poučení? To je snad jasné. Nikdy nebude nic jako dřív, ale děkujme za to, jak je. Dokud dokážeme i s humorem a nadsázkou jít životem, bude nám líp.
(díky, paní Stejskalová)
