Čas prázdnin, kdo by si ho nepřál. První měsíc už skoro u konce a ještě zbývá fůra času i na vzpomínání. Opět v mé rodné Moravské Třebové.
Brouzdání a neckiádu po našem potoku zvaným Třebůvka, už jsem popisovala. Aby ne, když nejen v potoku, ale i na jeho březích se událo spousta zážitků. Bohužel i smutných, hlavně pro mě. To když jsem absolvovala jen malý čas v zařízení jménem školka, na ulici Piaristické a byla jsem prostě utěkářka. Rozumný člověk to pochopí. Pár metrů po břehu Třebůvky, byla naše zahrada a tím pádem domov a hlavně mamka! a já, nejmladší vejškrabek, jsem hrozně smutnila. A proto taky utíkala ze školky, jak to jen šlo. Přes potok, na vycházce, bylo mi to jedno odkud, hlavně být doma. Neměli to se mnou ostatní sourozenci vůbec lehký, ale snad jsem se jim dostatečně omluvila.
A hlavně se jim přizpůsobila, už když jsem hrdě nastoupila do školy Na křižovatce. Najednou byl ze mne poslušný beránek, důležitý prvňáček. I o přestávce jsem seděla jak prkno, ruce poslušně za zády, až mě přehodná paní učitelka Bártová šeptem sdělila, že až tak nemusím být poslušná. Tak jsem si to vzala k srdci, hlavně o těch prázdninách. Spolu s ostatními sourozenci a děckama z našeho baráku, jsme po břehu Třebůvky dělali výpravy do zahrady blízkého oděvního podniku Vkus. Nejdřív naoko přímo ke dveřím mistra s dotazem, zda nemají nějaké přebytky. Tím byly myšleny kousky hadýrek, které jsme potřebovali tak akorát pro panenky. Ale i za to jsme byli rádi. Ale co nás nejvíc lákalo, byly keře právě dozrálých, nafialovělých srstek, hrozně chlupatých, ale krásně šťavnatých. Doma, na zahradě, nám rostly výstavní kousky, velkoplodé, ale to prostě nebylo ono. Nás naplňovalo to vzrůšo, ten adrenalin, kdy jsme se plížili k těm zakrslým keříkům a rvali jak o život ty chlupaté plody a cpali je přímo do huby. A vrchol všemu dodal eště chudák majitel, který řval ze všech sil něco o zlodějských parchantech. Ale vůbec to tak nemyslel, tím jsem si jistá, dobře věděl, jak chutná prázdninové dobrodrůžo.
I já to poznala. To když mi kluk ze sousedství řekl. "Nežer už ty srstky, budeš mít chlupatý prsa." To jsem se vážně zamyslela a ještě na mých téměř neznatelných jedničkách potajmu hledala nějaký chloupek. Chválabohu, jsem ho nenašla dodnes!
I to, že srstky (tak jsme jinak u nás na Moravě neřekli), jsou vlastně angrešt, jsem nechápala hodně dlouho. U nás to dycky byly srstky a s nimi zvlášť spojená vzpomínka na ty chlupaté.
