Na bouřku už nejsem sama!

"Ty seš ale strašpytel", slýchávala jsem už od raného dětství, kdykoliv venku zahřmělo a já pádila domů, do bezpečí.

Tak takhle jsem si to bezpečí aspoň představovala, protože náš barák měl tuze silné stěny, které chránily zuřící bouřky. A pak tady byla maminčina bezpečná náruč, která mě uložila do postele, zakryla duchnou až po bradu a tvrdila, že tohle je ta nejspolehlivější obrana. Tu duchnu jsem však raději přehodila ještě výš, co kdyby...

Dodnes nezapomenu na bouřku, která nás tři děvčata zastihla v lese na borůvkách. Promočeni až na kůži jsme raději odhodily plechové konvičky i s borůvkami opodál a zalehly do příkopu. Rozzuřené nebe nad námi si ten den opravdu užívalo a my se modlily čím dál hlasitěji a dokonce těm modlitbám uvěřily. Přežily jsme.

Po mnoha letech jsem zakotvila už se svou rodinou v domku zvaném "papírák", tedy okál. Byla jsem nadšená, nový byt, příroda kolem. To vše mi vydrželo do první bouřky. Už první kapky mě vyděsily, protože ve starém bytě nebylo nikdy nic slyšet. A když se nad naším papírákem střetly tři bouřky najednou, myslela jsem, že uteču. Ale na ten strach jsem nebyla sama! I když manžel s našimi syny nadšeně vyhlíželi z okna a komentovali každičkou ránu, i blesky, já s naším psem Juniorem, který se klepal strachy snad víc, než já, raději zabrala bezpečné místo na WC. Bez okna, s dlaněmi na uších, to celkem ušlo.

Ale když Junior postupně ztrácel sluch i zrak, bylo mu pak šumafuk, že se právě venku žení všichni čerti a já na tu bouřkovou hrůzu byla zase sama. Navíc, když byli synové i manžel přes týden ve světě, zažívala jsem krušné chvíle. Ale zase jsem si poradila. Seběhla jsem po schodech dolů, k sousedům. Náš soused se svou paní už měli zapálenou svíčku a vsázeli se.

"Tak co myslíš, přiletí ta naše sousedová, nebo ne?" ani se nemuseli vsázet, už dupot po schodech jasně dával vědět, že letím.

"Á, sousedka už je tady, vy jste ale posera", vždycky nezapomněl komentovat soused můj úlet, ale byl rád, že poklábosíme při svíčkách. Soused i pes Junior už se usmívají nad mým počínáním z nebeských výšin.

Ale dnes k nám opět přišly první májové bouřky. Zdaleka už to tak neprožívám, jako kdysi, až mi to připomněl pes Rexík. Hned při prvním zahřmění se vztyčil, zvedl uši a začal zděšeně pobíhat. Že se bojí bouřky, jsem ani nemohla vědět, do Vánoc byl v kotci na zahradě, až teď mi vlastně došlo, co tam při bouřce prožíval.

"Tak to je pro mne novinka, že se bojíš, tak vítej do klubu, hrdino, zase mám pro strach uděláno, budeš mým parťákem," pohladila jsem ho konejšivě po hlavě a on mi vše opětoval láskyplným přitulením.

Tak vidíš paničko, už jsme na ten strach dva