to mi bylo nakonec jasné. I když jsem hudbu milovala a hraní na klavír mě přímo fascinovalo. Ale tou klavíristkou jsem nebyla já. Noty a já, to prostě nešlo dohromady.
U nás se zpívalo odnepaměti. Maminka po odpoledních vytáhla harmoniku, zápisník s písničkami a už se zpívalo ostošest. Já si tak zpívala všude. Při mytí chodby se můj zpěv rozléhal po celém domě, při věšení prádla zase po rozlehlé půdě. Teskné i veselé písničky mě provázely celým mým životem.
Ale já měla od mala touhu sedět za klavírem, nebo v ruce svírat kytaru a při tom pohazovat svými vlasy do rytmu a popřípadě okouzlit obecenstvo. Proto když nás při hodině zpěvu učitelka vyzvala, kdo by chtěl chodit do "Lidušky", byla jsem mezi prvními, kdo se mohutně hlásil. Nejdřív však vyzkoušela, zda "to" máme vůbec v hrdle, postavila si nás k sobě ku klavíru a my pěli jako slavíci.
"Jitko, urči tón, kterým začneme", vybídla mě několikrát, abych prstem ťukla na klávesu a já tak s velkou důležitostí učinila. Sklidila jsem obdiv u spolužáků, což mi imponovalo.
"Ty umíš noty?", ptali se pak dychtivě jeden přes druhého.
"Učím se a budu chodit do Lidušky", špitla jsem skromně a nevinně přivřela své černé oči. Ta moje nevinnost byla totiž pofidérní, jen jsem pečlivě odkoukala zkušené prsty paní učitelky a téměř vždy se pak trefila správně do té jediné klávesy.
A tak začala moje "umělecká dráha" v lidové škole. Cožpak o to, namalovat houslový klíč mi šlo bravurně, sem tam i nějakou tu notu, ale za nic na světě jsem nechápala, co znamenají a nedej bože, jak se podle nich zpívá. Pomalu se rok chýlil ke konci a já s notama nebyla vůbec kamarád. Blížil se konec školního roku a s ním i besídka. Určitě se bude hodnotit především zpěv a když budeme stát hromadně u klavíru, musím vypadat dobře, přemýšlela moje dětská dušička. Tak jsem se doma hezky nastrojila, to nejlepší, co bylo po ruce.
"A ještě by to chtělo zdůraznit moje dlouhé kudrnaté vlásky, aby se leskly", napadlo mě. Potají jsem tak otevřela sestřinu záhadnou lahvičku s olejem na vlasy a mohutně si půlku jejího obsahu nalila na vlasy. Ty se sice leskly (jako psí kulky, jak by řekl otec), ale slepily se mi a nehorázně "voněly". To vyprchá, usoudila jsem a rychle běžela na školní besídku. Přiběhla jsem na poslední chvíli, zařadila se do poslední řady a zapěla spolu s ostatními.
"Co to tady páchne", ohlíželi se všichni kolem sebe. Měla jsem velkou výhodu, že mou maličkou postavu v tom šeru hned nerozeznali. S úprkem jsem běžela domů a smývala tu hrůzu ze své hlavy. Slzy mně tekly proudem a já si umínila, že do Lidušky už nikdy! Tak skončila moje umělecká dráha. Zpěv však miluji dodnes (i bez not) zpívám ráda a na umění u klavíru, či jiného hudebního nástroje hledím s velikánskou úctou.
