Tak vždycky chválil můj švagr výtvory naší maminky. Proto vždy, když dělám čalamádu, lečo, vzpomínám! To nejde, nevzpomenout...
Tak to prostě bylo v ten podzimní čas. Bylo třeba zásobit početnou rodinu na zimu.
Maminka v těch pozdně odpoledních hodinách pečlivě uložila své malířské potřeby. Umyla štětce, vyčistila paletu s barvami, zavřela kufřík a složila stojan. Tím pro dnešek skončila se svým milovaným koníčkem-malováním. Je potřeba zabezpečit rodinu na zimu a začít s nakládáním, zavařováním.
Vzápětí se naše prostorná kuchyně proměnila v dokonalou alchymii jiných vůní, než olejových barev. Pečlivě se vymyl padesátilitrový hrnec, roztopil se "šporák" a bylo na čase úhledně pokrájet několik dýní. Do této práce se zapojila celá rodina, někdy přišli i sousedi. Mělo to své důvody. Zrovna jako u draní peří, se zabavili nejen dospělí, ale zvlášť my, děti. A těch novinek, které naším uším absolutně neunikly! Slovíčko od slovíčka, jsme zaznamenávaly lépe, než násobilku.
A to už v obrovském hrnci zavoněla nejen dýně, ale i skořice, hřebíček. Božská vůně! Dýně se pak plnila do mnoha sklenic, pečlivě se jejich vrch zakryl celofánem, později skleněnými víčky s gumovými podložkami. Až mnohem později víčky omnia.
To byl první chod našeho předzimního zásobení. Poté se hrnec opět vymyl a chystala se výroba čalamády. Nekonečné krájení našich výpěstků ze zahrady.
"Jitku k tomu krájení nepustím s tou její levačkou!" zavelela maminka a neodpustila si poznámku o mém přeučení z leváka na praváka. Psala jsem víc než krasopisně pravačkou, tak jak chtěli, ale vše ostatní jsem dělala a dosud dělám levačkou. A tak se nepřeberné množství zeleniny krájelo na úhledné kousky a "megahrnec" opět zavoněl. Tentokrát omamnou vůní paprik, rajčat, zelí a všeho možného, co maminka do úžasné čalamády začlenila.
A přihrádky v našem špajzu na chodbě, se zaplnily až po okraj. Nastal podzimní čas, ještě se uloží houby, pokud na ně bude dobrý rok.
Jak to ta naše maminka dělala, pro tolik krků?! Já už to vím zcela bezpečně. Tohle byla vždycky ta jistota. Škopek s kysaným zelím vždy po ruce, to byla záruka našeho zdraví, brambory, králíci, uzené jen tak na přilepšenou a pak špajz naplněná těmi všemi dobrotami, uloženými ve sklenicích a tvořená s láskou.
A ráno, po té vší štrapáci, už zase maminka seděla za svým milovaným stojanem, ve vyhřáté kuchyni, a dokonce si zpívala. Své milované, valašské písničky, a z kamen svítila polena a na rozžhaveném prasklém plátu kamen, se hřálo bílé kafe, to pro nás děti, na zahřátí. Šibalským mrknutím a mateřským povzbuzením, nás tak vítala v novém dni a my pak pospíchaly do školy.
A věděly jsme své. V poledne zas bude plotna hřát, na ní, v míse, budou čekat třeba škubánky, taštičky s povidly, nebo v troubě bramborové placky.
Tak to prostě bylo. Žádné hamburgry a kdovíco. Ale střídmá, pro někoho až nezajímavá strava.
"Mami, právě krájím zeleninu a dělám lečo, čalamádu. Do zásoby. Nejde totiž nevzpomenout. Tak jsi nás to naučila. Mnohá hospodyňka by se od tebe mohla učit. Ale švagr měl stejně pravdu. Tvoje čalamáda a vše ostatní, bylo stejně nejlepší!"
