Zima ještě nekončí, trochu nás postudí a tak se choulíme do teplých příbytků. I já se vracím ve vzpomínkách do rodného domu, ke kamnům, která hřála ze všech nejvroucněji. Protože se na nich chystaly ty nejlepší dobroty.
A opět se v myšlenkách ocitám ve svém rodném městě. Zima opravdu ještě vystrkuje drápky. V naší kuchyni se odehrávalo veškeré dění. Už proto, že tam bylo nejtepleji. Kamna sice už s popraskanými pláty pěkně hřála a těmi škvírami probleskovaly ohnivé záblesky. V takovém čase bylo nejlépe drhnout peří. Sešly se sousedky, my, děti, jsme samozřejmě byly taky zapojeny, což nás bavilo vždycky jen chvíli. Ten hlavní důvod byl, že naše nastražené uši se vždycky dozvěděly díky zvídavým sousedkám, co se kde šustne. A taky proto, že maminka měla připravené veškeré dobroty, co přes zimu zavařila, naložila, zaudila. Všechny tyto výpěstky, jsme s ní samozřejmě taky pomáhali zpracovat, no aspoň jsme se snažili. Však nás na to bylo dost. Šest sester a jeden brácha, to už je pořádná parta.
Tak třeba u šlapání zelí, se nejvíc osvědčil brácha Mirek. Chlap jak hora si tak vlastně svým zdatným šlapáním udělal přípravu na vojenské časy, které ho neminuly. A to ještě netušil, že ho osud zavede už nadobro, až na samý výběžek západní hranice. Když přijel domů na opušťák, o to vroucněji pak byl doma vítán a na jeho počest se tak naložilo a vyudilo skvělé maso. Uzení už samo o sobě byla příjemná rodinná tradice.
Já jsem se vždycky divila, jak můžou ta naše kamna unést takovou váhu. Ať už maminka vařila čalamádu, nebo dýni, vždycky ve velkém, padesátilitrovém hrnci. Když jsem jí chtěla pomáhat míchat, musela jsem si vzít malou stoličku. Už jsem tady vzpomněla dýni. Tak za dýňový kompot bych dala nevímco! Příprava byla sice kolikrát strastiplná, ale stála za to. Rovněž se u nás sešly i sousedky, protože mohutných dýní se urodilo mnoho. A když měla dýně tvrdší slupku, panečku to byl záhul. O těch žlutavých kostičkách se mi i zdálo. Ale potom ta chuť! Pěkně sladkokyselá, s chutí citronu, skořice a hřebíčku. Já sama jsem nikdy takovou chuť nedokázala vytvořit. Žezlo po mamince převzala sestra Marie a Eliška. Jsem poctěna, když si domů přivezu ochutnávku. Ovšem ve dvojím balení, protože tyto choutky po mně podědil i starší syn.
Kamna a praskání dřeva mi moc chybí. Zvlášť když vás něco tíží. Sednout si k nim, popřípadě dát nohy na chvíli ohřát a jen tak vzpomínat. Zkuste to taky, pomáhá to.
(foto:já)
