Stává se mi to poměrně často a vždycky pátrám, čím to asi je, že nemůžu spát. Nadávám a stejně nemůžu přijít na to, kdo za to může.
Zrovna jako tuto noc. A přitom to tak slibně začínalo.
Vím, že odborníci radí, že televize do ložnice nepatří ! Ale kdopak se tím řídí, když se u ní tak skvěle usíná.
Zhlédla jsem tedy svůj oblíbený seriál plný napětí, do toho nějakou tu reklamu, tu už bez napětí, při ní se mi už většinou klíží oči. I tentokrát.
To je fajn usínání, pomyslela jsem si a tlačítkem jsem dala televizi najevo, že dnes s ní končím.
Ale ouha! Třebaže jsem tiskla víčka pevně k sobě, spánek nepřicházel. Oči jako dva tenisáky zase zíraly do stropu a tělesná schránka se převalovala chvíli na pravý, pak zas na levý bok. Nic, spánek nikde.
Zkusím ležet na zádech, napadlo mě. Ale ani v této poloze, nenastala změna.
Zkusím číst, rozhodla jsem se. U knížky se dá taky pěkně uspat. Přečetla jsem pár stránek a opravdu mě polila blahodárná malátnost.
To je ono! Zhasínám lampičku, schoulím se do příjemné polohy...a zase nic! Jsem dokonce tak bdělá, že uvažuju o nástupu do kuchyně a přípravě dnešního oběda. Ano, už dnešního, protože budík nelítostně prozrazoval dvě hodiny po půlnoci.
Beru tedy do rukou znovu televizní ovladač a vyhledávám mezi "krváky" něco přijatelného.
Nadšení borci na zamrzlém jezeře. To by šlo. Ponořila jsem se do jejich napínavého boje o záchranu svých přístřešků a hlavně životů tak silně, až mě to dočista vyčerpalo. Vida, přece něco zabírá víc, než počítání oveček.
Je na čase, hodiny právě ukazují čtyřku. Přivírám lehce víčka a pomalu se odebírám do snové říše.
Klap, cvak! Ozvalo se zřetelně a nahlas kousek za postelí.
A bylo rázem po spánku. Nadobro.
Teď se přece ani nesluší spát, když mám návštěvu.
Aspoň znám viníka, který může za to, že dnes ke mně spánek nepřišel.
Jsi to ty, mrško, šedivá myško!
