Máj, čas nejen lásky, ale i výletů. A taky vzpomínek na ty naše školní, nezapomenutelné. Cestou na sraz do Prahy, se mi jedna vybavila. Při pohledu na batoh plný jídla, které nikdo nechtěl. To kdybych měla kdysi!
Na sraz blogerů jsme cestovaly spolu s Dankou. Ona až ze Vsetína, já o kousek blíž. Cesta bude daleká, něco nabalím. Nadělala jsem toustů, co se jen do tašky vešlo. V České Třebové jsem ještě podlehla "chtíči nabídek" a koupila koblihy. Čtyři plus jedna, jak zněla nabídka. No nekup to. Ale ouha. Danka s sebou taky vláčela svačinu, tak zájem opadl. Cestou jsem akorát "udala" koblížky. Co bych za to kdysi dala, jako školák.
*
Na školní výlety se nedá zapomenout, ač byly zprvu jen přes kopec, do Pekla, na tradiční opékání špekáčků. Celá škola tam chodívala a zažilo se mnoho dobrodružství. Špekáček, to byla pro mě delikatesa, to jen tak doma nebylo, k tomu do batohu kedlubnu, vodu se šťávou, někdy a to výjimečně, limču. Tepláky do gumy, bunda, pláštěnka, co kdyby pršelo. Do páté třídy nám postačilo Peklo. Ale najednou změna, pojede se do Prahy!!! To bylo něco, z čeho jsem dlouho dopředu nemohla spát. Praha, tak daleko a koho tam asi potkám, třeba i nějakého herce, zpěváka?!
V den odjezdu, jsem maminku ubezpečila, že tentokrát si svačinu udělám sama, jsem už přece skoro velká. Vše jsem uložila do baťůžku a netrpělivě přešlapovala před školou. Konečně! Autobus nás všechny posbíral, paní učitelka dala instrukce a hurá ku Praze, matičce stověžaté.
Po nějaké době jízdy, nám paní učitelka dovolila, že můžeme posvačit. Všichni naráz rozbalili svá zavazadla a rázem zavládl nějaký šum.
"Fuuuj, co to tady smrdí", nechápavě se rozhlížely a křičely děti, včetně mě.
"Nemá někdo střevní potíže?", zeptala se opatrně učitelka, když viděla i zachmuřenou řidičovu tvář. Šla tedy od sedačky k sedačce a s nosem vystrčeným kupředu, očichávala jednoho po druhém. Náhle se zastavila u mne, přivřela oči a naklonila se ke mně.
"Co to máš, Jituško v baťůžku?... Chleba plný tvarůžků", zasípala polohlasem do mého ucha a mně okamžitě naskočil ruměnec na tváři, ne z toho veršování, ale ze studu. Paní učitelka však nedala průchod svým emocím, zachovala se naprosto profesionálně. Panu řidiči dala pokyn, aby našel vhodné místo k zastavení, kde by si mohly děti dopřát nejen svých svačinek, ale i pohybu. Tvarůžky jsme pro tentokrát raději "odložily" a já si pochutnávala na poctivém krajíci chleba se šunkou, se kterým se se mnou rozdělila naše paní učitelka...Nikdo nic nevěděl, ani doma ne. Jen mamince bylo divné, kam se poděl celý balíček pěkně uleželých tvarůžků. Tento pokrm, se u nás v lednici objevoval často. Jako vše, co bylo doslova za kačku. A já měla tvarůžky už tehdy moc ráda. Mám je ráda dodnes, jen na výlety si je už raději do baťůžku neberu.
