Každý den nás může něčím překvapit, ani to nemusí být někdo, koho neznáte, jen ho za dveřmi bytu prostě nečekáte. Zvlášť na Štědrý den.
Tento den, je pro mnoho lidí nostalgický, někdy posmutnělý. Zvlášť, když ho trávíte už jen ve dvou, nebo v horším případě sami. Do mysli se derou vzpomínky na ty, kteří už nikdy nebudou mezi námi. Co si budeme povídat, pak už to zkrátka není ono. Tyto myšlenky se honily hlavou i mně. Vzpomínky na to, že nás byl vždycky plný dům, až pomalu nebylo místo u stolu, tuto náladu jen umocňovaly.
Na Štědrý den, časně ráno, slyším bouchání na dveře. Celá vyděšená volám na manžela, ať jde otevřít, v domnění, že už vstal a je v kuchyni. Ale neslyším žádný ohlas, jen znovu klepání na dveře. Vyskočila jsem tedy z postele, a za dveřmi se na mě smál manžel a u jeho nohou se radostí vrtěl náš Rex. Podruhé, co ho máme, se odvážil po strmých schodech a k nám do bytu.
Rexíka jsme "adoptovali", když ho někdo vyhodil před pár lety z auta. Tehdy jsme ještě měli dva stárnoucí pejsky, kteří byli v bytě zvyklí. O Rexovi jsme tehdy nevěděli nic. Jen že byl přítulný, vděčný za vše, co jsme mu poskytli. Když jsme se ho pokoušeli vzít do bytu, byl to pro něj zřejmě šok. Po schodech jsme ho museli vynést a v bytě byl celý nesvůj a dožadoval se odchodu. Usoudili jsme, že byl zvyklý venku.
Tak zůstal ve svém kotci na zahradě, která je kousek od domu. A jelikož byl v domácím prostředí zahrady velký "utěkář", chodili jsme s ním často do lesa, kde se choval už vzorně.
A teď stál ve dveřích, a já si promítla všechny Vánoce, které s námi ti naši čtyřnozí parťáci prožili, a jako by vždycky tušili, že je slavný den.
"Tak vítej, Rexíku a ukaž se, jak umíš slavit svátky ty", pobídla jsem ho a on se vážně stal asi zázrak. Za chvíli tu byl totiž jako doma, vše očichal, prozkoumal. Nejvíc se divil svému dvojníkovi v zrcadle. Hlídal si nás oba, jako by měl strach, že se někam ztratíme. A já zas uslyšela to známé ťapkání po podlaze, měla věrného společníka při vaření, protože mu neuniklo vůbec nic. Inu, třeba to všechno viděl a zažil poprvé, kdopak ví. Při pohádce o Popelce, kde začali štěkat psi, se začal čelem k obrazovce chovat jako pravý obranář.
Jeho proměnu, snad i vděčnost přisuzuji možná tomu, jak byl nedávno napaden rotvajlerem, my dva byli u toho a vše naštěstí dobře dopadlo. Každopádně doslova a do písmene, nám tento host oživil svátky. Nedal nám totiž čas na sentimentální a truchlivou náladu, která se k nám pomalu a jistě vkrádala. A za to jsme mu zase my vděčni. Už naprosto jasně víme, kde je teď Rexíkovo pravé místo.
Tak mě tu máte!
A pomáhám páníčkovi zdobit stromek
Páni, tolik dobrot mně svěřili!
Způsobně čekám, a vůbec neloudím
I dáreček jsem si rozbalil
A teď už vážně usínám
