My, holky za pultem, jsme to neměly lehký. Sotva pominul vánoční mumraj, kdy bylo potřeba namazat si pořádně pod koleny, už se blížil Silvestr.
"Pořádně si namazat pod kolenama", to nám radil před největším fofrem náš vedoucí. Moc dobře věděl, co říká. Léty zkušený a uznávaný šéf (tehdy vždycky pan vedoucí) už tušil, jaký shon bude následovat.
Tehdy jsem svižným krokem zvládala přeskakovat plata plná zákusků a hbitě je dávat do krabic dle objednávek. Přitom rovněž hbitě, sice s mírným sakrováním, vyšplhat po žebříku, a z horních pater polic podávat cigára. Vždycky po zavolání od pokladny, kde trůnila žena vedoucího. Její "Jitkoooo, marsky a startky", slyším kolikrát i dnes, po padesáti letech! Ale byly jsme učnice, mladý holky a poslouchat se muselo. A navíc, byl to aspoň pěknej tělocvik a já si u toho i zpívala. Teda jen ve skladě, to dá rozum.
Tehdy nám v obchodě nehrálo ani rádio, nebylo třeba. Lidi si víc povídali, navzájem si přáli a hlavně se vnímali. Jak ti před pultem, tak i my, za ním. A o svátcích několikanásobně. Poradit s dárky na poslední chvíli, občas si zahrát i na psychologa a hlavně potěšit. To vše v tom shonu, i když jsem zrovna jela s rudlem plným šrotu, nebo jsem krájela salám, či sekala kotlety na řízky. Odměnou byl vždycky ten výsledný, hřejivý pocit. A pranic mi Štědrý den nezkazil fakt, že musíme jít s kamarádkou domů pět kiláků, s plnými taškami, protože bus nejel. Vše mi nahradil příchod domů, kdy mě ve dveřích vítal brácha, (který dostal vánoční opušťák), slovy "ségra, dáme purpuru?". A na plotně zavonělo cosi, co mi utkvělo v paměti i mysli dodnes. A když jsem pak uslyšela i píseň, v podání Jiřího Suchého, tak ta mě nepřestala dojímat.
Příchod Nového roku, po kratičké přestávce, opět zaplnil naši vesnickou sámošku až po okraj. Už se nesháněly dárky, ale dobré jídlo a pití. A k tomu jsme zde byly my, ženy, holky za pultem. Vlašák, feferoňák, i rybí salát, vše čekalo v dózách jen na rozvážení. Kráječ salámu nepřestal vrnět a rybí očka, ta se brala útokem, protože tahle delikatesa nesměla na stole chybět. A koše byly přeplněné sektem a tím vším potřebným k ukončení starého roku. A nám, za pulty i za pokladnami byla projevena slova díků. Nejvíc potěšil, jako vždy, náš dlouholetý zákazník, pan Štafa. Na otázku, co by si v novém roce nejvíc přál, odpověděl jako by už posté.
"Vážené dámy, přál bych si deset deka obejmutí nahoře, i deset deka obejmutí dole, ale hlavně váš krásný úsměv. Moc si vás všech vážím". K tomu nebylo nikdy co dodat.
I já všem, přeji pohodu a zdraví.
