...nevyspávej, když neumíš pařit, pak se nediv", ukončila jsem tuto esemesku a rázně doplnila třemi vykřičníky a smajlíkem. Netrvalo dlouho a pípla mně rychlá odpověď. "Vypít si kávu pod břízkami, musí být fajn, ale je to příliš daleko. Pěkný den". Tak to už kamarádka přehání, no počkej! Já ti dám, že daleko, dívám se na její balkon, kde klidně věší prádlo. "Tak daleko, jo? Ty seš ale lenoch", řvu na ni jak na lesy. Dívá se na mě jak na zjevení a mně rázem svitlo. Moje esemeska přišla tam, kam rozhodně neměla, kamarádce však ne. Ještě, že příjemce zprávy rozuměl humoru, pobavil se.
Když začala éra mobilů, taky jsme si jeden, rodinný pořídili. Byla to vzácnost, moc lidí ho ještě zdaleka nemělo. Jednoho dne pípla zpráva. Stálo v ní. "Františku oznamuji ti narození krásné dcery Elišky, těšíme se na tebe, pa líbáme Vlaďka". Polilo mě horko a četla jsem ten text několikrát. Františka mám totiž doma, a dokonce dva. V hlavě mi běželo leccos, jestli to bude zpráva pro syna, nebo že by...? Nechtěla jsem ani domyslet. No nic, holka, nejlépe uděláš, když se rovnou zeptáš. Když se objevil doma muž, a přečetl si tuto novinu, začal se smát. "Jé, jako fór dobrý, ale to nebude pro mne," prohlásil. Jako vtip mi to zrovna v tu chvíli nepřišlo. Jak by ses asi tvářil, kdyby to bylo opačně, ty hrdino, pomyslela jsem si. No jo, to jsou celí chlapi! Ale ještě se zeptáme syna. Ten však jen kroutil hlavou, má přece svoji lásku doma. "Mami, víš co, zavolej na to číslo a budeš chytřejší, kdoví, jak to je", navrhl syn.
Musím přiznat, že se mi třásly ruce, když jsem slyšela vyzváněcí tón. "Prosím", ozvalo se na opačné straně. Začala jsem blekotat něco o esemesce, ale že nevíme od koho je a hlavně, komu patří. Na moment zavládlo ticho a paní nejdřív trochu nejistě vysvětlovala..., až jsme pochopily obě dvě. Záměna čísel s Frantou 1 a Frantou 2, kterou nevědomky udělala naše společná známá, a číslo na toho nepravého ji zaslala. A tak vznikla tato trapná situace. Původní příjemce, čekal na kýženou esemesku zatím marně. Paní se omlouvala za situaci, kterou vlastně nezavinila a snad se nenaplnily její obavy, že tím šokem ztratí načisto mléko. To jsem Élišce opravdu nepřála.
Včera se mi zase zadařilo! "Přímo to do mne vklouzlo, ani jsem se nestačila nadechnout, samá chuť, díky moc". Tuto rychlou zprávu měla obdržet synova přítelkyně, která mi po něm poslala mé oblíbené lazaně, tak skvostně je umí uvařit jen ona. Zprávu však dostal můj muž, který právě odcestoval mimo domov. Budu mít asi co vysvětlovat.
Jó mobily, dnes už neodmyslitelně patří k našemu životu. Kolikrát se ptám, jak jsme to bez nich mohli vydržet. Určitě mohli, ale o kolik trapasů a situací by jsme přišli. Někdy zapeklitých, častěji však přece jen úsměvných.
