Pohádky našeho dětství. Kdopak by je neznal. Neodmyslitelně patřily do každé postýlky, k nám věrným posluchačům-dětem.
A že jsme pilně naslouchali, o tom není debat. Uši nastražené, pusu mnohdy dokořán, a napětím jsme ani nedutali. Všichni, bez rozdílu. Pohádka za pohádkou, příběh za příběhem, tak jak to uměla jen maminka a sestry. Mezi všemi pohádkami, zásadně vždycky zvítězili Broučci.
A bylo jaro....Poutavé příběhy od Jana Karafiáta, jsme si nenechali ujít. Jak neposlušný Brouček stonal, nebo jeho první let, Janinka, Verunka v růžtce na mezi před potokem, toto vše jsem si ještě dlouho do noci přehrávala v hlavě. Protože jsme často o toto poutavé vyprávění žadonili, maminka zasedla ke svému malířskému stojanu a milé broučky nám namalovala.
Vidím to jako dnes. Sedm obrazů broučků, přitom každý jiný, originál. Každé své dítě potom maminka podělila. Jen ten můj, zůstal se mnou krátce. Byla jsem nejmladší, ještě svobodná a žijící s maminkou, tak můj obraz putoval k prvnímu vnoučeti naší maminky. Cítila jsem to jako křivdu, jak by ne. Ale maminka mě vždycky utěšovala.
"Neboj se, než se vdáš, namaluju ti jiný". Ale nestalo se tak. Léta běžela, po obrazech broučků byla stále větší poptávka a tak zase jeden "volný" brouček letěl až do Argentiny. K českým krajanům, kam se po válce odebrala jedna maminčina kamarádka s celou rodinou.
Obrazu jsem se přeci jen dočkala. Je to asi tři roky, kdy mi ho věnovala sestřenice.
"Užij si ho, patří k vám, máš už dospělý kluky, bude se jim hodit". A měla pravdu. Chvíli obraz sice zdobil náš byt, ale prohlásila jsem, že ho daruji prvnímu vnoučeti. Možná proto nás synci obšťastnili vnoučaty téměř současně. Ale jak jsem slíbila, tak jsem i dodržela.
Kdopak ví, kde zakotvil obraz broučků v dalekém Buenos Aires, a všechny ostatní, ale ten náš, je pevně zakotven tady, v naší rodině na Moravě. U broučka Tomíka.
