Každý rád pátrá po svých kořenech, objevuje místa, která byť jen trošku připomínají minulost a naše drahé.
"Brácho, všichni budou čumět, až jim pošlem fotku, uvidíš! Na kolech sem do těch výšin ještě nikdo z rodiny nevyjel, to je tutovka", prohlásil jeden z mých valašských synovců. A druhý se k této výzvě okamžitě přidal.
Ano, je to tak. Každý s nostalgií navštíví třeba svůj rodný dům, město...
V naší početné rodině, tomu není jinak. Na Valašsku mám své kořeny a na těch nejvyšších místech, kotárech, stávala kdysi chalupa mých staříčků a jejich dětí, mezi nimi i moje maminka.
Chalupa už dávno není, zůstalo pár kamenů a polorozpadlý strom. Na tom místě, však máme rodinnou cedulku, s obrázkem chaloupky, kterou malovala maminka a který všem, kdo v tato místa přijde, připomene všechny milé předky.
A právě v tato místa, se jednoho červnového, teplého dne, vydali i naši dva synovci. Zvolili sportovní výstroj, tedy kola a vše, co k tomu patří. Cesta Velkými Karlovicemi probíhala v pohodě, kochali se tou krásou a svěžím vánkem, který ovíval jejich mladá těla.
Pak začalo stoupání, cesta nepřehledná, chvílemi se i ztrácela. Jak by taky ne, do těchto končin jen tak nikdo nechodil, ne nadarmo se tu říkalo prales. Rozhodli se proto, že aspoň kola ukryjí a dál půjdou raději pěšky, po svých. Foto pro příbuzné, s kolama v popředí, holt nebude, nedá se nic dělat.
Po delší chvíli, urputného stoupání, se konečně objevilo místo a na jeho vršku se hrdě tyčila rodinná cedule.
Poseděli u ní, zavzpomínali, zapsali se do schránky návštěvníků a zamířili zpět.
Ale ouvej ! Ač hledali, jak mohli, ukrytá kola byla asi příliš ukryta a nemohli je najít. Několikrát prošli trasu trním, houštím, vším možným. Zoufalí, hladoví a žízniví, po dvouhodinovém marném hledání, usedli zchvácení do trávy. Na sobě propocené cyklistické dresy a přilby.
"Brácho, kdyby nás potkal třeba hajný, nevěřil by, že takto oblečení, hledáme v tom pralese svoje kola", posteskl si Kája.
V tom se oba zadívali do jednoho místa. Stála tam krásná srnka a dlouhou dobu se na ně upřeně dívala, ani se nepohnula.
"Tu nám seslala babička", hlesli oba svorně a tiše. " Už se nemohla dívat na to, jakou blbost jsme vymysleli", uznali. Zvedli se a šli směrem za srnou. V blízkém křoví, se pak zaleskla řidítka kol.
Tak zřejmě anděl strážný, kterého seslala moje maminka, zachránil oba synovce na pouti za předky. Jak jsem maminku znala, jistě tomu tak bylo.
