Od té doby, co jsem se odstěhovala od rodičů, toužila jsem po nějakém zvířecím kamarádovi, který bude jenom můj. Totiž po pejskovi. Nějakého malinkatého psíčka s roztomiloučkým obojkem, který bude spinkat v malé kabelce na mým rameni. Čivaaaavaaaa byl jasný výběr.
Ani nevím, jak se to stalo, ale v mé neexistující kabelce se najednou ocitli ne jeden, ale hned dvě fenečky. Totiž Americký buldok Ňuňu a po roce i Bordeauxská doga Ejmička alias Emílek. Moji psí kamarádi k nezaplacení.
Každé ráno začíná stejně. Hlasité zívnutí a následné pazvuky míváme místo budíku. Pustím obludária ven a jdu se věnovat úklidu. Během chvilky je mám za zadkem a pronásledují mě po celém bytě. Snaživě vysávám tisíce chlupů, Emil skáče, protože začala ranní hra „Na vysavač“. Kouše hadici, Ňuňu štěká, protože se jí hra nelíbí a já se chci oběsit. Utřu prach a zjistím, že chlupů na podlaze spíš přibylo, než ubylo. Tak si sundám brýle, nic nevidím a je uklizeno. Sednu k televizi, pustím počítač a chvilku surfuji na netu. Chvilka klidu, ale opravdu jen chvilka. V hlavách mých psíčků se rozsvítí kontrolka „čas jídla“ a už mi u gauče zpívají Ódu na oběd. Mé nervy jejich zpěv nevydrží a nakrmím je. Na vteřinu je od nich pokoj, tedy na deset vteřin, protože soutěží v tom, kdo rychleji sežere svou misku. Malý ponny Emil se po jídle napije a potopa je na světě. Ještě mi přijde ukázat své laple, co se jí houpou až k zemi a než stihnu vytáhnout papírový kapesník, už lítají po celým bytě slinty. Musela se přece oklepat. A já nadávám. Opět je mám obě u gauče s novou písní „Kdy už půjdeme ven?“ Snažím se jim vysvětlit, že venku hrozně prší, že dnes ven nejdeme. Marně. Další hra „Na přemlouvání“ je v plném proudu, Emil mi kouše ruku, se kterou pohybuji myší od počítače, pak i myš, Ňuňu štěká, pak se rvou a já s nadávkami jdu pro bundu a gumáky. Radost je k nezaplacení a tak schytávám pár ran, jak na mě dohromady těch sto kilo střídavě skáče. A jde se ven. Co bych pro ně neudělala.
Vlaji za nimi v dešti jak blázen. Nechodím já s nimi, ale oni se mnou. Na poli je pustím a nadávám, protože mi čvachtá v gumákách. Posléze zjistím, že tam mám díru. Ňuňu si hrála. Emílek zahlédne srnu a je to tu zase. Tomu, kdo nás pozoruje, se naskytne vtipný obrázek. Vyplašená srnka, dychtivý Emil, křičící panička, Ňuňu, si to v jedné lajně pěkně za sebou štrádujeme skrz pole. Já ve snaze chytit toho lovce, Ňuňu ve snaze dohnat mě, protože si myslí, že jí utíkám. Po deseti minutách a vzdalujících se dvou tečkách plivu plíce, nemůžu popadnout dech a ztrácím hlas. Nadávám si, že příště za ní nepoběžím, protože to je zbytečná námaha. Nikdy jí totiž nedohoním a akorát jsem na dalších pár dní zmožená. Vždycky ale běžím znovu.
Emila ani po půl hodině v lese nenajdu a tak jdu s Ňuňu domů, zmoklá jak slepice, uřícená a ještě uřvaná. Cestou volám muži, že Emil utekl, co mám dělat. Fňukám s říkám mu: „Co když se nevrátí?“
„Takové štěstí nemáme,“ odpoví mi manžel ve snaze mě rozesmát. Emil se totiž vždycky vrátil buď sám, nebo několikrát na policejním vodítku. A měl pravdu. Emílek sedí u dveří, veselá, s jazykem na zemi a já jí radostí ani nevynadám. Odemknu dveře, krakeni kolem mě proklouznou a šťastné, že se se znovu setkaly, se honí po celém bytě. Bláto a voda cáká do všech stran a já začnu nanovo uklízet. Vykoupat je, je boj na život a na smrt, a když to mám po hodině za sebou i s úklidem koupelny, jdu se připravovat do práce. Jedna šichta za mnou a druhá přede mnou.
Po příchodu domů mě vítají štěkotem a já zjišťuju, že Emil si hrála se svou novou hračkou. Dveřmi a prahem. Třísky se válí po celé chodbě a pár jich má přilepených na pyskách. Úklid nechám na ráno, protože vím, že mě ten kolotoč čeká znovu. Naleju si víno a pozoruji ty dva krakeny, jak spí u krbu, zamotané do sebe, unavené po perném dnu. Projede mnou vlna lásky, pomuchluju je a vydám se do říše snů nabrat další síly na zítřek. Život s krakeny není vůbec jednoduchý…
Ve středu Ňuňu odešla do psího nebíčka a nějak si nemůžu zvyknout na to ticho. Nikdy bych neřekla, jak se mi bude stýskat po štěkání, škrábání, kňourání, bryndání, špinění a mém jekotu… Ale když tak koukám se slzami v očích na Emila s čumákem od hlíny a kapajícími slinami, myslím, že za pár dní začnu zase nadávat a křičet…
