Nedávno jsem viděla ve zprávách pána, co na lavičce dostal infarkt a nikdo mu nepomohl. Lidé okolo něj chodili jakoby nic, nikdo si ho nevšímal. Pán pak v nemocnici umřel. Shodou okolností v ten samý den jsme s mužem seděli v obýváku a popíjeli vínko. Manžel si šel zakouřit ven, což normálně nedělá a dlouho se nevracel. Já, samozřejmě zvědavá, co tam takovou dobu dělá, jsem šla za ním. To už stála před barákem sanitka v čele s mým mužem.
Později mi vyprávěl, že viděl před hospodou člověka, co leží na zemi. V první chvíli si myslel, že tam někdo opilý spí. A tak šel do hospody nahlásit chlapům ztrátu opilého kamaráda.
„Jóó, to je Lojza od vedle. On se za chvíli zvedne.“ Bylo mu řečeno. „Kamarádi“ se smáli a pokračovali dál ve své zábavě. Nikoho to nezajímalo.
Jenomže jemu to nedalo a šel chlápka probudit. Pán byl mimo a potichu si pískal. Po chvilce si všiml, že má rozseklou hlavu a všude je plno krve. Zavolal záchranku a ti ho v rychlosti odvezli do nemocnice.
„Už zas? To není možný, jaký máš na to štěstí,“ povídám mu. Nebo spíš oni mají štěstí, že můj muž je někde poblíž. Tento pán byl totiž jeho šestý „úlovek“. Minule, když jel z práce v noci, viděl na silnici někoho ležet. Zajímavé bylo, že auta před ním toho dotyčného objížděli, jako by to bylo normální, že leží na silnici. Manžel opět zastavil a zachraňoval. Pro mě je můj muž hrdina, stejně jako všichni, komu nejsou cizí lidé lhostejní.
Jednou mi vyprávěla kamarádka, jak omdlela v metru. Pomohl jí až pán na konečné stanici. Projela celou trasu na zemi. Nikomu to nepřipadalo divné. Většina lidí si nejspíš myslela, že to je nějaká feťačka a tak se o ní nezajímali. Vše nakonec dopadlo dobře, ale co by se stalo, kdyby „jen“ neomdlela a dostala třeba epileptický záchvat? Vždyť se počítá každá minuta.
Proto jsem chtěla říct, dívejme se kolem sebe, pomáhejme. Nikdy totiž nemůžeme vědět, jestli se na té zemi nebo lavičce ocitneme my samy. A budeme potřebovat pomoc…
