Dvanáct let němčiny ve škole, z toho třikrát od začátku (základka, střední, vysoká), sedm let angličtiny, z toho dvakrát od začátku (střední a vysoká škola), tři roky řečtiny, z toho rok jen luštění samotných písmenek. Ano to je moje skóre cizích jazyků. Ze školy. Hezky se to vyjímá v životopise, realita je ale úplně jiná. Na rozdíl od jiných předmětů, jsem z cizích jazyků prolézala z odřenýma ušima. A to doslova. Na jazyky jsem totiž, lidově řečeno, úplně blbá.
Němčinu jsem zapomněla ve chvíli, kdy jsem začala pracovat v Praze. Šéf byl Holanďan, takže naprosto vše se řešilo v angličtině. Hosté mluvili z osmdesáti procent anglicky. A moje angličtina nebyla zrovna to pravé ořechové. Usmívat se a hrát si na němou jsem nemohla věčně. S tématy, co jsme ve škole probírali jako MOJE RODINA, ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, NA POŠTĚ atd., co jsem se na zkoušky učila zpaměti, bych to daleko nedotáhla. Ale v hlavě mi nějaká ta slovíčka (většinou sprostá a nevhodná – nevím proč, ty mi šly vždy dobře) zůstala uložená. A tak jsem se za nějakou dobu i rozmluvila. Časy nečasy, pády nepády, hlavně, že mi rozuměli.
Dva roky praxe překonalo sedm let učení ve škole a hurááá, já mluvila anglicky. Ne, že bych mohla dělat někde překladatelku. To ne, ale vystačila jsem si. Důležité bylo přestat se všemu divit a odpovídat česky FAKT, JO???
Prahu jsem záhy opustila, vrátila se do rodného města a po pár letech podnikání a začala pracovat v Německu v hotelu. Anglicky nikdo neuměl, němčina se mi za ta léta z hlavy vypařila (ne docela, nějaké to Scheiße mi tam zůstalo:-) a já začala nanovo. Opět jsem byla nějaký čas němá. Zato vždy usměvavá a pracovitá. A učila se německy za pochodu. Je opravdu těžké, když vás někam pošlou a vy nevíte kam a hlavně pro co. A jelikož jsem blbeček, tak jsem měla v kapse blok, kam jsem si psala slova, co jsem v tu chvíli chtěla říct a nevěděla jsem jak. Doma jsem otevřela, dodnes mého největšího kámoše googla překladače, který ví všechno, a zapisovala. A učila se.
Stejně jako já se učí moji kolegové – studenti z programu EU, kteří mají praxi u nás v hotelu. Bulhaři, Češi, Rumuni, Španělé. Všichni máme jedno společné. Němčinu neněmčinu. A učíme se i od sebe.
„Víš, co znamená Vorhaut?“ Ptá se mě český kolega.
„Nevím.“ Odpovídám.
„Tak logicky. Přemýšlej. Haut je?“
„Pokožka.“
„A vor?“
„Před.“
Ahá, docvakne mi to a začnu se smát.
„Co je Vorhaut?“ Ptá se Bulhar.
A teď nastává situace, jak to vysvětlit. Vysvětlujeme, on nechápe.
„Tak mu to namaluj.“ Navádí mě kolega.
„Tak mu to ukaž.“
Bez ukazování, ale s malováním sprostých obrázků, lámavou němčino-angličtinou, se dostáváme k jádru věci.
„Preputsium.“ Blikne mu. A začne se smát. A já jdu domů s novým slovíčkem ve dvou jazycích. Google mi pak prozradí, že se trefil přesně.
Takové situace se opakují každý den. A tak se pomalu učím bulharsky. Ale se slovy jako buzerant, mokrá slepice, prd…l, předkožka, polib mi, drž hubu a počítáním bych v Bulharsku na dovolené moc neuspěla. Pokud by mě tedy někdo nenaštval. To bych mu to spočítala. Do dvaceti minimálně.
Stejně tak i ve Španělsku bych tomu se slovy jako hroch, škytavka, děvka a frází Kde jsou tady toalety, prosím? moc nedala. Možná by se musela odehrávat moc komická situace, abych svá nová slova použila:)
Ale kdo ví? Třeba za rok bude všechno jinak….
Tímto smekám přede všemi, kdo mluví plynně víc jak jedním jazykem.
Kaliméééra!
