...Vypadlo ze známého, co se vrátil z Irska, když vyprávěl nějakou historku. Slovo, co chtěl říct, zapomněl a ne si vzpomenout.
Všichni jsme na něho koukali, jak kdyby právě přiletěl z Marsu. Musím podotknout, že odlétal do Irska s partou Čechů za prací bez znalosti angličtiny. A vracel se po roce. Kdyby tam žil šedesát let, možná bych to i pochopila.
„Jak se to řekne po vašem?“ Ptala se mě kamarádka, když zavítala do našeho baru ve svém rodném městě, s přízvukem, co v Americe žila šest let a vrátila se zpět do Našeho.
„Jak po našem?“ ptám se nevěřícně, udivená, jestli jsem se nepřeslechla.
„No Čééésky!!“
Aha. Odpovím tedy, jak se to řekne čééésky. Koutky mi cukají a pohled „teď si ze mě děláš pr…l“ mluví za vše.
„Oóó, jasně. Jsem tak zblblá. To víš, češtinu jsem teď moc nepoužívala. Člověk hned zapomene…“ Vysvětluje, když zachytí můj posměšný pohled.
Nemusí nic vysvětlovat. Já prostě nechápu.
„ Co si dáš?“ Ptám se.
„ Dala bych si jeden drink, ale nevim, jestli ho u VÁS máte. Ou, hmmm vouudka with Bull…Wings…“
„Vodku s Red Bullem?“ Směju se a moje ruce neví, jestli mají tento „světový“ drink nalít nebo proplesknout její ksicht.
„Háááj Miri, how are you?“ Zdraví mě známý v baru, kterého jsem neviděla tak pět let.
„Čau, dobrý. Co ty? Jak je?“ Ptám se a schytám polibek na tvář. Ne jeden, ale hned tři.
„Good, akorát jsem přiletěl from Anglie. A cítím se fakt crazy. Je to tu cool. All are best tady. No prostě super. Něco jsme popili a já mám teď window…“ Směje se na celé kolo, přiopilý, a já si říkám PROČ???? Po chvilce z něho vypadne, že v Anglii byl tři měsíce. Mé PROČ je o to větší.
A pak vzpomínám na svého strejdu, co žije se svou rodinou v Německu čtyřicet let. Jezdí za námi dvakrát do roka a kromě mírného přízvuku by nikdo nepoznal, že žije mimo naší republiku. Kamarádka, co i po jedenácti letech žití v Irsku mi volá s chodským akcentem…
Je hezký, že jsme se dostali mimo ČR, že jsme žili, pracovali nebo žijeme v jiným státu. Nezapomínejte na náš rodný jazyk. Není to „světový“ hrát si na cizince, je to trapný…
