Už je to pár let zpátky, díky Bohu, že tenkrát nebyly v telefonech kamery, protože bych asi měla na Youtube miliony zhlédnutí a stala se tak nechtěnou celebritou....
Šla jsem si v klidu po náměstí, všude davy lidí a já za pochodu pročítám krabičku nového krému, co jsem si zrovna koupila. Začtená do informací o novém produktu kličkuju mezi lidmi, nekoukám napravo nalevo a automaticky jdu na autobusovou zastávku. Lidi se na mě tlačí, někdo pořád do mě strká a tak se chystám z jednoho podloubí přejít do druhého. Protlačím se mezi davem, nějaký pán do mě strčí a tak nechtěně projdu skulinkou mezi železnou zábranou a nadávám. Konečně volný prostor. Znovu hltám svou krabičku a zažraná nevnímám okolí.
Najednou slyším výstřel.
Leknu se, krabička s krémem spadne na zem a já s hrůzou v očích pozoruji, jak se za mnou žene dav.
Někdo tu střílí.
Bez brýlí, co nosím na dálku, vidím rozmazaně hasiče, jak běží a nějaké policajty co na mě mávají. Křik lidí mě přinutí dát se na útěk.
Krém nechám krémem a běžím v podpatcích tak rychle jak je to jen možné. Před očima mi probíhá celý můj život, nevidím, neslyším, pořád běžím. Srdce mi buší a slzy se derou do očí, když registruji, že mě dav dohání.
Najednou mě předběhne jeden hasič, druhý hasič…Pořád běžím jak šílená ve snaze vyhnout se kulkám, a když mě předběhne asi pátý, zastavím se a uvědomím si, že tu něco nehraje. Když se mi rozum vrátí zase zpátky na své místo, zaslechnu policajta, co stojí kousek ode mě před červenobílou páskou, za kterou stojí smějící se lidi a volá:
„Slečno, už všichni víme, že běháte rychle, ale pokud nejste hasič, tak se vraťte zpátky za pásku, ať se tu už nemotáte. Probíhají tu hasičské závody.“
