…Vložil se můj český kolega do rozhovoru našich německých spolupracovníků, kteří se bavili o jízdě na kole v horách. Kdo ví, jak na takové slovní spojení přišel.
Jojo, je těžký s minimální slovní zásobou zapojovat se do rozhovorů a nebýt přitom terčem pobavení. On, jako kuchař, si z toho však i po dvou letech práce v Německu nic nedělá. „Rozumím, co chci, řeknu, co umím (německo-česko-anglicky, rukama a nohama) a když nevím, tak kývám“ radil mi, když jsem s JA a NEIN nastupovala do své první práce v Německu na servis do jednoho hotelu. Mé zkušenosti, praxe, certifikáty, hotelová škola a flair bartendig je zaujaly a tak vedení ani nevadilo, že mluvím hodně lámanou němčinou. Když tak budu mluvit anglicky, utěšovala jsem se. Akorát jsem netušila, že tam anglicky nikdo nemluví. A tak jsem vplula do víru jazyka, který jsem na škole tolik nenáviděla.
„Jo začátky jsou těžký,“ pokračoval. „Nejhorší je, když tě pro něco pošlou a ty nevíš kam. A hlavně pro co.“
Smála jsem se a řekla si, že budu co nejvíce nenápadná, než se rozkoukám a pořádně naučím jazyk. A tak jsem splývala s prostředím jak chameleon, schovávala se po různých koutech a byla pilná jak včelička. Pořád jsem se v duchu modlila, ať na mě nikdo nemluví, ať po mě nikdo nic nechce (tedy kromě nápojů, ty už jsem německy znala – cola, fanta, cappuccino, kafé..).
Hosty jsem však přitahovala jako magnet. Chtěly si se mnou povídat. A tak jsem se usmívala a ano, kývala jsem jak blázen. Své kývání jsem prolínala citoslovci ach, ooooh, echt, hihi a hmmm. Hmmm bylo mé nejčastější německé slovíčko (když nepočítám Bitte a Schuldigung). Když se hosté smály, smála jsem se taky. Horší bylo, když se mě na něco ptali a já pořád s přiblblým úsměvem kývala. Byla jsem pro ně ta milá, usměvavá servírka, co je naprosto blbá.
Smála jsem se i ve chvíli, když mi na baru jeden opilý host říkal, jak mám kozičky k nakousnutí a co by všechno se mnou dělal. Kývala jsem a usmívala se. „Víš, co ti vůbec říkal?“ ptala se mě kolegyně, když zaslechla náš „rozhovor“ a přeložila mi to. Smích mě okamžitě přešel.
Úkoly jsem však plnila na sto dvacet procent. A to doslova.
„Běž bla bla bla bla sud bla bla do skladu,“ oznámil mi šéf. Kývla jsem a běžela do skladu udělat, co mi řekl. Ale co po mě sakra chtěl? Bylo mi blbý se vracet a znovu se ptát, tak jsem otevřela dveře s tím, že na to přijdu sama. Něco se sudy s pivem. OK. Procházím sklad, prázdné sudy dám na stranu, kouknu do výtahu a tam stojí tak dvacet velkých plných sudů piva. Přišla objednávka. Naštvaná jsem začala sudy tahat a kutálet na své místo. V duchu jsem nadávala, proč holka jako já musí dělat tak těžkou práci a proč šéf neřekl nějakému klukovi. Po hodině jsem se vrátila, celá zpocená, bolavá a unavená.
„Narazila jsi to pivo, co došlo?“ ptala se má česká kolegyně a já se málem rozbrečela.
Jo, začátky jsou těžké, slova se pletou, když jsem si myslela, že něco stopro vím, šeredně jsem se mýlila. A tak když si dva hosté u mě objednali dvě grapy a já ji přinesla dvě kakaa (zweimal grapa = zweimal Kaba), nebo když mi šéf jedné firmy chtěl upřesnit počet jídel a já mu donesla místo toho párátka (Zahnstocher=zählt Stücke), nemohla jsem se divit jejich nevěřícnému pohledu.
Už na všechno nekývám.
Když nerozumím, zeptám se znovu.
Když i poté nerozumím, řeknu, že nerozumím.
Směju se jen když rozumím.
A víte co? Nedávno za mnou přišli dva hosté a ptali se mě, odkud pocházím. Svůj vtípek, že z Číny jsem spolkla (protože ho nikdo nechápe) a řekla, že z České Republiky.
„ To není možný,“ odpověděla mi paní. „Celou dobu jsme si z mužem říkali, že jste Švýcarka. Máte takový zvláštní přízvuk…“
Vidíte, kam až jsem to po roce a půl s JA a NEIN dotáhla:-)))
