Rovnoprávnost, komunismus, bída

Rád bych trochu rozvedl článek Státní výdaj implikuje porušení rovného práva. Náhled na svobodu a rovnoprávnost z pohledu komunismu a demokracie. Svoboda je pojem, který vytváří rámec možnosti jednání. Absolutní svoboda znamená absolutní volnost při konání. Pokud je člověk absolutně svobodný, pak může jednat bez ohledu na okolnosti kdykoliv a jakkoliv.

Svobodná společnost implikuje rovnoprávnost.
Je nutné si uvědomit, že pokud je svoboda zmíněna v souvislosti s právním a společenským řádem, nejedná se o svobodu absolutní. Právní řád vznikl z prostého důvodu, absolutní svoboda více lidí je logicky nemožná. Pokud bychom uvažovali o svobodě Robinsona na opuštěném ostrově, jistě bychom mu mohli dopřát absolutní svobodu. S více lidmy se ovšem situace i logické rozšíření svobody jako právního řádu mění. Pokud je člověk absolutně svobodný ve společnosti více lidí, neznamená to jen, že může jednat jak se mu zlíbí, ale že muže omezovat ostatní, jak se mu zlíbí. Přitom však logicky nemůže být on sám nikým omezován. Pokud připustíme existenci právního řádu, který umožňuje nedefinované entitě libovolně omezovat, pak mu umožňujeme libovolně omezovat všechny ostatní. A pokud jsou všichni ostatní omezovaní, logicky nemohou být svobodní. Absolutně svobodný člověk tedy může být jen jeden, a toho pak nazýváme svrchovaným diktátorem. Jestliže se tedy bavíme o svobodě jako o společenském řádu, absolutní svoboda je přitom logicky vyloučena. 
Ve svobodné společnosti svoboda vypadá jinak. Moc neomezeně jednat jsme vyloučili, proto žačněme tezí, že člověk může jednat do takové míry, do jaké implicitně neomezuje možnost jednat někomu jinému. Jestliže neexistuje člověk, jenž by se mohl svými právy povyšovat nad ostatní, pak musí platit, že lidé mohou být tak svobodní, do jaké míry neomezují někoho jiného. Rámec možnosti jednání, které neomezuje, pak nazývámé přirozeným právem. 
Přirozené právo je tedy takové, jehož uplatňování neomezuje možnost jeho uplatnění někým jiným. Pokud použijeme příklad Robinsona a Pátka na ostrově, pak přirozeným právem obou bude jistě právo vlastnit své tělo, jelikož právo Robinsona vlastnit sebe sama implicitně neomezuje právo Pátkovo vlastnit sebe sama. Kritikové namítnou, že další možností, jak dosáhnout svobodné společnosti je pak kolektivní vlastnictví, tedy že Robinson má právo vlastnit sebe a Pátka a přitom nijak neomezuje právo Pátka vlastnit sebe a Robinsona. Musíme si ovšem uvědomit, že pokud člověk nevlastní sebe sama v plné míře, nemůže jednat, protože k jednání by potřeboval souhlas všech majitelů jeho těla. Jak ovšem může majitel jeho těla dát souhlas, když je on sám, tedy jeho ruce i hlasivky, vlastněn někým jiným? Takové vlastnictví by logicky vedlo k zániku celé společnosti, jelikož by nikdo nebyl s to jednat. 
Tedy základním právem musí být vlastnictví sebe sama. Dalším z jejich práv jistě bude právo vlastnit svou práci a plody své práce a tyto práva bránit silou. Z toho vyplývá, že přirozeným právem bude jistě právo vlastnit majetek, jakožto plod své práce. 
Rovnoprávný stát je logický lapsus
Největším omylem komunistů bylo a je jejich pojetí rovnoprávnosti. Komunismus popírá jedno ze základních práv, a to vlastnit majetek. To samo značí logický rozpor mezi jejich tvrzeními. Co je ovšem důležitější, že takzvaní light-communist, kteří chtějí ponechat možnost vlastnit majetek a tedy ponechat konkurenci na trzích, přičemž zároveň budou provozovat státní služby, se domnívají, že tím řeší polylogické absurdismy své ideologie. Existence samotného státu totiž vylučuje jakoukoliv rovnoprávnost, a proto se každý stát, který obsahuje v ústavě tezi o rovnoprávnosti, chová pokrytecky. 
Společnost není živoucí entitou, jak se nám snaží namluvit komunisté, ale je jen obrazem polyindividualismu. Společnost tvoří lidé, ne naopak a ne jinak. Společnost nemá vlastní vědomí, proto nemůže jednat, ani stanovovat cíle. Existence arbitrárních společenských cílů, jak je prezentují komunisté, je pohádka z říše snů. Pokud společnost nemá vědomí, nemůže mít ani cíle, ba dokonce nemůže ani vytvářet hodnoty. Komunisté se velmi ve své ideologii mýlili, když tvrdili, že jednají pro blaho společnosti. Blaho společnosti je nesmysl, stejně jako cíle společnosti a jednání společnosti. Za každým jednáním společnosti musí stát člověk, stejně jako za každým cílem a za každým bohatstvím. Proto každé bohatství, které vlastní lidé přes instituci zvanou stát, musel vytvořit člověk. 
Hlavním zdrojem bohatství států, jsou daně, což je potomek feudalistických rent. Samotný výběr daní porušuje hned několik práv. Jednak stát používá sílu při výběru daně, což znemožňuje jednotlivci uplatňovat právo svůj majetek, jelikož stát disponuje větší silou než on. Za druhé pak znemožňuje člověku uplatňovat své právo bránit majetek, protože samotný pokus toto právo uplatnit trestá opět silou. Stát tedy při získávání svého bohatství implicitně porušuje přirozená práva lidí. Každý státní výdaj, který pak uskuteční implikuje porušení přirozených práv v minulosti. Stát tedy získáváním financí na svůj provoz porušuje základní lidská práva, která má pokrytecky chránit. Stát, který arbitrárně uplatňuje porušování práv na určitém území, se stává územním feudalistou. Proto můžeme a musíme každý stát, který na svůj provoz krade prostředky označit za feudála a společenský systém, který mu to umožňuje, za plerusní feudalismus. 
Komunismus je trnitá cesta do bídy
Řekli jsme si, že společnost nemůže mít cíle, a proto nemůže mít ani užitek z plnění cílů. Ten kdo má užitek z plnění cílů je člověk. Užitek je pak definován jako plnění pomyslných cílů na individuálním žebříčku hodnot. Každý člověk je jiný, každý má jiné cíle, a každý volí jiné prostředky jak jich dosáhnout. Proto bohatství společnosti musíme definovat, jako množství individuálně plněných cílů. To je v rozporu s komunistickou doktrínou, která hlásá, že je potřeba plnit cíle společnosti. Řekli jsme si ovšem, že cíl společnosti je nesmysl. Co tedy plní komunisté? 
Komunisté plní arbitrární cíle, jenž stvořil opět člověk - byrokrat. Ten kdo má pak největší užitek z komunismu je ten, který tvoří cíle komunistické společnosti. Winston Churchil kdysi řekl, “Kapitalismus má jednu vadu, nerovnoměrné rozdělení bohatství, komunismus má jednu ctnost, rovnoměrné rozdělení bídy”. Komunisté chtějí vymítit bídu, a ve své naivitě tak činí plněním cílu svrchovaného diktátora, státu, potažmo byrokrata. Ovšem bohatství a bída jsou individuální pojmy a proto pokud jsou hromadně plněny cíle nikoho, bídu začnou pociťovat všichni. Bez ohledu na bohatství, jakým stát disponuje.
Jsou cíle, jenž má většina lidí společných. Tyto cíle se pak většinou stávají obětí perverzního uvažování neointervencionistů, kteří skrze demokracii plní cíle většiny, ale stát jakožto výběrčí daní pak vybíra daně ode všech. Stát tedy staví osobní zájem většiny nad práva jendotlivce. To je nebezpečný precedens, který musí každý zastánce rovnoprávnosti odmítnout. Přirozené právo jednotlivce musí stát nade vším, jelikož samo o sobě nepoškozuje nikoho jiného. Jeho porušování proto nemůže vycházet z logické potřeby, ale ze sobeckého zájmu. Stát, státní instituce a státní bohatství jsou výsledkem sobeckého porušování přirozených práv těch nejslabších - těch, kteří se nejsou schopni alibistickému státnímu aparátu a jeho monopolnímu pozitivistickému právu bránit. 
Proto komunisté nikdy nebyli a nikdy nebudou zastánci rovnoprávnosti a ochráncem nejslabších, ale jakožto zastání maximálního státu jsou těmi největšími pokrytci. Komunismus implicitně porušuje práva nejslabších a přivádí je do bídy, na úkor elitní byrokracie a většinového stáda.