The Hill I Climb

Je těžké říct si, proč mám začít psát těchto pár zbytečných řádků, vedlo mě k tomu několik události.

Děsí mě, kam se svět ubírá. Není to něco co se děje ze dne na den, ale je to pomalá řeka skutečností, která mě nenechá spát. Myslím si, že je to všeobecná apatie a hlavně nepřetrvávající vliv ideologií, podkopávají lidskou individualitu, snahu o poznání a kreativitu. Děsí mě cenzura na západě, děsí mě cancel culture, a nejvíc ze všeho mě děsí, že podobné pozice zastávají i lidi co mám rád. A nevím, jestli v jiné době a na jiném místě, by ti samí lidé nestáli na náměstí a neskandovali, kdyby mě režim oběsil.

Myslím si, že společnost kolem mě pod vlivem snahy neudělat chybný krok ztrácí schopnosti udělat správný krok. Že strach ze společenského odsouzení vede k všeobecné apatii vůči rozumu a racionalitě.

Když před necelým rokem zpátky obletělo svět video s umírajícím Georgem Floydem, tak se nikdo neptal, co se stalo nebo kdo to byl. Každý měl jasno, protože cokoliv jiného, i samotná otázka co se vlastně stalo, může znamenat společenské odsouzení. Nikoho nezajímalo, že George Floyd rok zpátky přepadnul těhotnou ženu v jejím domě, mířil ji zbraní na její nenarozené dítě a vyhrožoval, že je oba zabije, když jí nedá peníze. Každého zajímala jenom jeho barva kůže. Protože nikdo normální by mu nevyjádřil sympatie, kdyby znal jeho minulost a ukázalo se, že to není Afroameričan, ale třeba bílý magor z Austinu.

Myslím, že rasismus a chápání rasismu se vymklo z kloubů. Před šedesáti lety jsme si mysleli, ze barva kůže už nemůže nic znamenat, že je to relikt minulosti. Dnes nemůžeme být dál. Když na inauguraci Joe Bidena slečna Amanda Gorman představila svoji báseň The Hill We Climb, která měla spojit Ameriku, tak ve Španělsku se zvedla vlna nevole vůči překladateli, který ji chtěl přeložit do španělštiny. Protože nemel černou kůži. To samé se odehrálo v Holandsku a Německu. Neměli jsme to mít už dávno za sebou?

Tohle není věc, která má co dočinění s rasismem nebo barvou kůže. Je to hysterická snaha hledat ve společnosti skupiny utlačovaných. V šedesátých letech to pojmenovali intersekcionalismus. Každý někam patří. Každý může být utlačovaný. Když jsi černý tak kvůli otroctví, když jsi žena tak že vyděláváš míň než muž, když jsi z Texasu tak můžeš být gay, a když jsi bílý tak jsi obézní, v Irsku ti budou nadávat, že jsi Angličan a v Anglii, že jsi Rusák z východní Evropy.

Ve všeobecném pohoršení nad tím, jak je společnost špatná se ztrácí to, že žijeme v nejbohatší a nejtolerantnější části světa, která kdy existovala. Že v našich malých bojůvkách o to kdo, kdo koho urazil, se ztrácí, že na rozdíl od Ameriky a Evropy, v Africe pořád existuje otroctví, že v číně existují koncentrační tábory a že v Íránu věší homosexuály na jeřáby za potlesku místních kleriků.

Myslím si, že v Evropě zavládnul po druhé světové válce stockholmský syndrom. Hlavně v tom jakým způsobem dokážeme kritizovat sami sebe. Nikdo už se dneska neptá na to, kdo způsobil, že se tu stal takový zločin proti lidskosti. Nebo jaká ideologie to byla? Splynulo to v jedno se sebemrskačstvím západní Evropy za koloniální historii a dobýváni světa, jakoby nikoho nezajímalo, co dělal svět v době, kterou vyčítáme Evropě?

Kdo z lidí ví, že v době, kdy velká Británie zrušila otroctví, na světě neexistovalo místo, kde by otroctví bylo ilegální? A že francouzská deklarace práv člověka a občana zavdala legální základ celému západnímu světu, který zrušil otroctví, včetně americké deklarace nezávislosti? Trvalo to šedesát let, ale Amerika za to zaplatila krvavou cenu občanské války. V té samé době vesele obchodovala osmanská říše s otroky ze severní Afriky až do rozpadu v roce 1923.

Velká Británie kromě moderní demokracie, úcty k institucím, řádu a soukromému majetku byla první společnost na světě, která postavila otroctví mimo zákon. A legálně ho vymáhala ve svojí sféře vlivu, což byla půlka světa, už v roce 1833. Sledovat dnes Brity jak klečí na výraz pokání za všechno zlo světa, co tady kdy bylo, mě neskutečně bolí.

Snažit se dnešní ultra korektní optikou na někoho házet historickou vinu je strašné pokrytectví. Kolik lidí z těch, kteří dnes strhávají sochy konfederačních generálů, kteří bojovali za svoji vlast v roce 1860, nebo sprejuje na sochy George Washnigtona a Winstona Churchilla by bylo schopných dostát svým morálním požadavkům dnešní doby? Není pravděpodobnější spíš to, že ti samí lidé by byli fanatici i tehdy? Kde existuje prostor pro odpuštění, pro pochopení?

Je mi z toho smutno.