Taváryš učítělnica, izvinítě miňá, ja zabila damášnuju titrjáď.

Znáte tuhle větu? Víte, co je SRPŠ, VŘSR, IPCHO nebo příspěvek na Kambodžu? Tak to jste podobnej ročník jako já! Hele, a házeli jste radši krikeťákem, nebo granátem? Možná to bylo důležitý!

No, s tím kráááásným údělem by se dnes dalo polemizovat... ;)

Nad katedrou visel tenkrát Gustáv a učitelky byly soudružky. Chodila jsem na základku, která by se dala označit jako velmi rudá. Na prvním stupni nás tím ještě netrápili, ale na druhém už to začalo: V mé žákajdě se začaly objevovat zápisky typu:

„Přinesu si 3 Kčs na členskou známku PO SSM.“
„Na zítřejší branné cvičení si přinesu prostředky IPCHO, tužku, papír a sportovní oděv.“
„Nebyla dostatečně připravena k soutěži O zemi, kde zítra již znamená včera.“

Krásným příkladem fanatismu byla u nás na škole tělesná výchova. Vypadalo to jak v Číně: Všichni jsme museli zkusit všechno, říkalo se tomu Postupové cíle. Každý byl donucen aspoň jednou vylézt na kladinu, aspoň jednou hodit krikeťákem, aspoň jednou skočit do vody z prkna. Žádný talent nesměl přijít nazmar! No, u mě nazmar nemělo přijít co...

(Mimochodem: Kdysi jsem si myslela, že kriket je materiál, ze kterýho je ten míček vyrobenej. Až když jsem četla Jak jsem vyhrál válku, došlo mi, že kriket je sport. My děti tedy házely dvěma objekty: Atrapou třaskaviny a míčkem na imperialistický sport. Byl to šotek v plánu socialistického školství, nebo nás tajně pozorovali, čím házíme radši a dál, a podle toho nás kádrovali?)

Do průvodu se chodilo povinně a povinné byly i pravidelné zubní prohlídky. Povinná byla práce na školních pozemcích, kluci se učili vyšívat a holky vyrábět u ponku závit. Povinně se cvičila spartakiáda, v mém případě Poupata. Povinný byl sběr bylin na pomoc národnímu hospodářství. A taky druhotné suroviny, třeba jako že v tomto školním roce musíme mimo jiné nasbírat 5 kg kostí. Jo a kaštany pro zvířátka v lese!

Povinný byl i pionýr, který zaručoval povinnou volnočasovou aktivitu pro každého. I takovej vozembouch jako já se uplatnil – osm let jsem hrála loutkové divadlo!

Naopak zakázáno bylo: Diskutovat s kantory, nedojídat UHO s flaxou, malovat si nehty a obličej do 15 let, nosit trička s nápisem (jakýmkoliv kromě „Ať žije země, kde zítra již znamená včera“), týrat zvířátka. Pod hrozbou exemplárního trestu a všeobecného opovržení.

Jsem ráda, že jsem to absolvovala takhle, nebo ne? Ale jo, jsem. Umět udělat závit mi sice k ničemu není a pletí záhonků mi vztah k zahrádkaření nevypěstovalo, ale naučila jsem se pár užitečných věcí: Že ničím se nemá plejtvat. Že nic samo nepadá z nebe. Že na kladině to nemá smysl. Že ctít autoritu se později hodí do pracovního procesu. Že jestli bouchne Temelín, mám se skrýt za terénní vlnu patama napřed. Že vypadat jako klaun není výhra v loterii. Že se má chodit pravidelně na zubní. Že si mám dávat bacha, co mám na triku. Že zvířátka nás potřebujou. A že Kambodža i bez mé pomoci existuje dál...

Komouši leccos zvrtali, o tom žádná. Ale tak nějak mám pocit, že jejich školní výchova nebyla tak úplně od věci. Tedy, pokud dokážete oddělit zrno od plev.

K budování a obraně socialistické / kapitalistické / demokratické vlasti buď připraven! :)))
(Nehodící se škrtněte.)