Přejeme vám Strašnou cestu! Vaše železnice.

Tak co dovča, dobrý? Cesta proběhla v pořádku? A nejeli jste náááhodou vlakem? Při cestování po železnici si totiž můžete uhnat zážitek na celý život!

Jako já s maminkou. Když mi bylo asi deset, jely jsme z dovolené v Budapešti. Z nějakého důvodu trpěla Budapešť už osm hodin železničním výpadkem ve směru Bratislava a Praha, takže se nám cestující na nádraží za těch pár hodin pěkně nastřádali. Balkán měl asi vyjímku, a tak nakonec o půlnoci dorazil jakýsi rychlík z Jugošky a moďor železničároš doufali, že se do něj naštosujeme všichni. Tenhle jejich názor zařazuji do kolonky "Nafukovací vlaky, hodinky s vodotryskem, zbožná přání a jiné".

Lidi si ale řekli, že za zkoušku to stojí, a na maďarském nádraží rázem propukla indická davová scéna: Lidi se hrnuli do vagónů horem dolem, viseli na soupravě jak opice a cpali kufry dovnitř okny. Děti brečely, rodiče ječeli, všichni se potili a ajznboňáci se modlili.

Když řeknu „Tři vojáci na jednom záchodku“, můžete si představovat, co chcete, ale jednalo se pouze o prostorovou nouzi. Balkánský rychlík připomínal obří transport sardinek ve vlastní šťávě. Sardinek proto, že jsme množstvím překročili kapacitu vlaku aspoň třikrát, ve vlastní šťávě proto, že srpnové teploty ani po půlnoci nehodlaly klesnout pod 30. Chudáci původní pasažéři – dovedete si představit, že si spokojeně dřímete v lehátkovém voze a najednou uprostřed noci se vám do kupé nahrne osm lidí a dovnitř chtějí další? Noví přistoupivší stáli v kupé, v chodbičkách a dokonce v průchodech mezi vagóny namačkaní jeden na druhého. 

Ta teplota přes třicet tomu dodala zvláštní šmrnc. V dobré víře cestující otevřeli ve vlaku všechna okna, aby to luftovalo, což se osvědčilo až do přejezdu přes Dunaj. Na jednom břehu opuštíte Komárom, na druhém břehu vjedete do Komárna. Ano, hádáte správně, lokalita nám nezůstala dlužná názornou ukázku. Vlak zamořily stovky krvežíznivých komárů. Pohyb jsme všichni měli značně omezený, takže jsme operativně zaplácávali parazity i na cizích tělech, kdo zrovna kam dosáhl. Celým vlakem se neslo pořád dokola: Plesk! – „Děkuji vám.“

A víte, co mi z té noci uvízlo v paměti nejvíc? Že to všichni brali s humorem. Vtipkovali, smáli se a vraždili svorně hmyz. Heslo „Jedeme v tom všichni – každý z nás stojí jen na jedné noze, a ještě k tomu cizí“ spojilo všechny jak vteřinový lepidlo. Ti ve spacích vozech složili svá lehátka, aby si víc lidí mohlo sednout, a nekuřáci nechali kuřáky dýmat, protože to aspoň částečně ulevovalo od komárů. 

Každopádně: Všichni se nakonec dostali, kam potřebovali, navázali řadu chtěných i nechtěných fyzických kontaktů a drážní systémy zemí Varšavské smlouvy získaly zajímavé poznatky o možné maximální přepravní kapacitě v případě napadení imperialisty.

Až mě tak napadá: Nebylo to tenkrát nějaký tajný cvičení Civilní obrany? Oblíbené rčení mé maminky je "Kdo přežil socialismus, přežije všechno!" Možná měla na mysli právě tohle ;)