Přejeme vám Strašnou cestu! Vaše mořeplavba.

Chcete, abych šla na loď? Tak vezměte tyč, na konec přivažte provázkem kus šunky a odveďte mě tam jako oslíčka s mrkvičkou. Dobrovolně tam nevkročím! Může za to Námořnictvo Bulharské lidové republiky.

Bylo mi asi osm, když jsme si s maminkou zpestřily návrat z dovolené plavbou na lodi Kometa na trase Nesebar – Varna. Mohly jsme sice jet i autobusem, ale kolikrát si vnitrozemská krysa užije cestu po móři? Navíc Kometa byla tenkrát velký šlágr, byl to takový ten placatý mořský autobus, co se po rozjezdu zvedne na přední plováky – pamatujete?

Podle jízdního řádu nás čekala zhruba hodinová plavba. Nevím, kde udělali bulharští meteorologvé chybu, že jim uniklo, jak mizernou náladu má ten den Neptun, ale asi dvacet minut po vyplutí z Nesebaru skončila idylka, Černé moře se splašilo a začalo peklo.

Kolem nás se zvedly pětimetrové vlny a za okýnkem se v rychlých intervalech střídal pohled Vysoké nebe – húúúúúúúúú – Mořská hlubina. Kometa se potácela, cestující se potáceli, posádka se potácela. Zelení byli zpočátku pouze pasažéři. Pytlíky pro stav žaludeční nouze záhy došly, takže z jediné miniaturní venkovní plošinky na zádi Komety průběžně visela čtvrtina cestujících a svorně krmili rybičky. Ostatní se střídali na záchodcích jak na orloji nebo se zoufalým výrazem zvraceli do zavazadel.

Zprvu nonšalantní personál zezelenal jen s malým zpožděním. Jestli to bylo vlnami, pohledem na sto cestujících poblijónů nebo ztrátou naděje, těžko soudit. Ale nikdy předtím ani potom jsem neviděla tolik modlících se lidí pohromadě. Vzhledem k tomu, že se modlila i posádka, to asi bylo na místě. Inu, protáhlo se nám to - na víc než čtyři hodiny.

Když nakonec Kometa dorazila do Varny, čekal veřejnost v přístavu zajímavý pohled: Z lodi vycházeli lidé všech barev: Zelení, bílí, šedí… A všichni byli opilí a tančili čaču. Nebo to tak aspoň muselo vypadat.  Po čtyřech hodinách na rozbouřeném moři jsme na tom byli jako po čtyřech hodinách na horské dráze - zaboha jsme nebyli schopni jít rovně, všelijak jsme se motali a někteří i padali. Ovšem obrovský pocit úlevy z přežití zároveň způsobil, že jsme se u toho smáli.

Co dodat: Když posadíte cestovní nevolností trpící dítě do Komety a ukážete mu konec světa, vznikne neurotický jedinec. Dnes můžu s frajerským pohozením hlavou směle prohlásit, že s vámi na to šlapadlo klidně půjdu. Ale držte se radši blízko břehu pro případ, že by kolem nás proplula labuť a já chytla hysterák, že nás převrátí ty obří vlny, co udělala. Některé zážitky totiž jen tak překonat nelze ;)