Přejeme vám Strašnou cestu! Vaše autobusy.

Strašné cesty uzavírám příběhem mé kamarádky Kristýnky. Kiki se devět let starala v Itálii o české turisty, jezdila s nimi na poznávací zájezdy a jednou se to poněkud zvrtlo…

„Tenkrát jsme měli naplánovaný Pompeje a Vesuv. Ráno po snídani jsme stáli nastoupený před hotelem, lidi natěšený na vejlet. Dorazil italskej řidič Marčélo se svým autobusem, vesele si prozpěvoval, nálada byla výborná, začalo to pěkně.

Sedím tak vepředu s řidičem a povídáme si. Přes nos nás najednou praštil smrad spálený gumy a plastu, tak si říkáme: „No ty vesničani jsou praštěný, co to pálej, že to tak smrdí?“ Mezitím asi třikrát přišli lidi zezadu, že jim tam zřejmě nejde klimatizace, protože je tam děsný vedro. Marčélo efektně zakvedlal ovládáním klimošky a vesele pomlouval svý krajany dál: „No chápeš to, že prostě tímhle spáleným smradem klidně zamoří celej kraj? Ale je divný, že nevidim žádnej kouř…“ Pak se podíval do zrcátka a dostal, oč žádal: Kouř. Vycházel ze zadku jeho autobusu.

Okamžitě to zatáhl ke krajnici a já měla konečně možnost zkusit si evakuaci autobusu naostro. Povídám do mikrofonu: „Přátelé, zůstaňte v klidu, nic se neděje, není důvod k hysterii… HOŘÍ NÁM AUTOBUS!!!“ Lidi vyskákali z busu s Marčélem v čele. Marčélo se chopil hasičáku, chvíli hasil, pak vzal velký kladivo, dal do toho čtyři rány, pak zas chvíli hasil. Pak povídá: „Bene, jedeme!“ Říkám: „Vracíme se do hotelu, jo?“ „Ják, vracíme? Jedeme na vejlet, sí? To bude v pohodě, neboj!“

Než jsme dojeli k Pompejím, Marčélo ještě dvakrát hasil a "opravoval" kladivem. Kolem Pompejí jsme radši jen tak zvolna projeli a zamířili dál. Pod Vesuvem jsem si říkala, copak ten kopec nahoru udělá s naším pyrobusem. Držel se statečně, znovu hořet začal až asi 100 metrů od parkoviště nahoře. Lidi už tou dobou byli tak vycvičený, že evakuaci prováděli v klidu a bez vyzvání při každým zastavení. Zatím, co se šli podívat na Vesuv, já zůstala, abych viděla, co provede Marčélo s autobusem.

Marčélo si připravil své oblíbené nářadí (hasičák a velký kladivo) a po pás se ponořil do autobusu. Za vydatného povzbuzování ostatních italských řidičů na parkovišti půl hodiny autobus střídavě hasil, bušil do něj a co chvíli z jeho útrob vyhodil nějakou součástku.

Když jsme odjížděli od Vesuvu, byl tím pádem autobus minimálně o 50 kilo lehčí, ale už jsme se ani jednou nevzňali. A cestující? Ty byli v poho. Každou přestávku zapili z placatek, takže nakonec jim vlastně všechno připadalo úplně v pořádku – už víš, proč mám tak ráda Moraváky?“

Tak to byla poslední Strašná cesta. Ačkoliv, příští týden jede Kiki s mým bratrem do Itálie. Autem. Takže kdo ví...? ;)