Počítači počítači,pověz,kdo se před tebou tváří ze všech nejblběji?

„Ty, Tino Solanová, ty!“ Ano. Po několika zmíňkách kamarádek, že se při čtení mých článků u počítače přiblble usmívají, jsem provedla experiment. Výsledek byl šokující!

Na pár dní jsem si dala doma k počítači zrcadlo a sem tam se podívala, jak se při psaní, čtení, ale i telefonování tvářím. No pozdrav Pažout!

Jsem jako babka, která nepochopila funkci některých komunikačních zařízení. Přistihla jsem se, že při telefonování s kamarádkou mlčky souhlasně kývám hlavou. Taky s ní vrtím na znamení nesouhlasu (hlavou, ne kamarádkou!). Občas zvednu palec, jako že je jednička, chápavě se usmívám, nebo bezradně krčím rameny… „Babi, oni tě neviděj!“

Ještě lepší je to u počítače. Píšu článek. O zoufalém výrazu moderátorky – a tvářím se, že byste mi obětovali svačinu. O tom, jak kamarád trpěl se zlomenou nohou – a na obličeji se mi objeví tak dokonalý bolestný výraz, že si ho snažím zapamatovat pro případnou budoucí simulaci u lékaře. Komentuju vtip kamarádky a culím se jak idiot. Reaguju na komplimentík kamaráda a... tyjo, já se normálně prsím!!

Copak si asi myslí můj nadřízený, když mě v pracovní době, kdy se předpokládá, že pomocí suchých excelových tabulek roztáčím kola kapitalismu, vidí s divokým výrazem? Zoufalství a bolest by ještě byly pochopitelné, ale co když tam sedím s obočím až někde u vlasů, pusou od ucha k uchu nebo vytaseným hrudníkem? Možná prostě vyvolávám dojem, že mi má práce připadá nesmírně zábavná a vzrušující...

Začala jsem se trochu obávat, zda to není na pováženou, neřku-li na konzultaci s odborníkem. Je to normální? Nejedná se o nějakou poruchu sebeovládání? Pomohl by botox přes celej obličej?

Naštěstí mě z toho vytáhl jeden kámoš, co rád hraje počítačový hry. Řídil virtuální auto a vybíral zatáčku s takovou vervou, že z toho spadl z křesla. Fuj, to se mi ulevilo!

P.S.: Chcete vidět, jak se tvářím při řízení auta? Mé přátele to velmi baví! Že by první fotoblog? :)))