„No kóónečně medajle, mamko, dívej!“

„Krásný, táto, a hezky to ten Vávra řiká, vo tý dřině a olympijským duchu, von je dobrej!“ Tak, máme stříbro, snad už bude pokoj od toho pesimistickýho sejčkování!

Ne, to není pouze reakce na jeden článek ze včerejší titulky – to je reakce na to všudypřítomný pětidenní remcání typu „Voni si tam jedou za naše na vejlet, voni se vůbec nesnažej, voni to maj na háku a neberou to vážně a my tady u televizí jsme zklamaný, protože jsou AŽ čtvrtý (osmý, třináctý)...“

Spousta fanoušků je jak nedočkavá ratolest, co se cestou na dovolenou každých pár kilometrů  ptá: „Už tam budem? Už tam budem?“

Víte, my už tam vlastně jsme. Z takový pidizemě, jako je Česká republika, se na olympiádu kvalifikovalo 133 sportovců. Nemáme tam žádnýho plavce-úhoře na divokou kartu, všichni jsou prostě tak dobrý. Neuvěřitelný!

Očekávat ještě, že přivezeme 133 medailí, už by bylo trochu neskromné. Až zas budeme mít chuť si zažehrat, že nám ty medaile nepadají jedna za druhou z nebe a ty sportovcí jsou tam snad na vejletě či co, bylo by dobrý uvědomit si jednu věc: Všichni tihle lidé odmalička tvrdě trénují. V dětství vstávali za tmy na tréningy a po škole makali jak diví, zatímco my lítali po venku s prakem a céčkama. Olympiáda je absolutní vrchol jejich kariéry, příležitost, která se u mnohých nebude opakovat. A já prostě nevěřím, že po vší té dřině někdo přijede na olympošku a řekne si: „A víte co? Já na to dlabu, udělám si dovolenou.“ Naopak, na dvojce Hradilek-Ježek je znát, že tihle lidé jsou připraveni ještě přitrvdit. Tihle dva týpci si tři měsíce před Londýnem řekli „aspoň to sakra zkusíme“ a přihlásili se spolu i do deblu, kde mákli tak, že v kvalifikaci skončili devátí, jen jedno místo za Volfíky, kteří spolu pádlujou už 12 let!

Prosímvás, nebrblat, FANDIT! A nejen Čechům! Fanděte každýmu, kdo má na startu navzdory tomu nerváku úsměv nebo se v cíli rozbrečí. O tom všem přeci olympoška je, ne?

No a Vávrovi Hradilkovi dík a třikrát HURÁ! ;)