„Bóže, ty pacienti jsou tak votravný...“

Občas mám pocit, že by to chtělo zavést ve zdravotnictví systém spropitnýho. Aby se člověk nebál zeptat se, nebo si nepřipadal jak trouba z odpovědi, kterou dostane...

Jako tuhle: A to tele hubou mele, až si umele skřípavej pant. Teda, zánět pravého kloubu čelistního. Tož mě paní doktorka poslala na rentgen. To není vyšetření, u kterýho bych očekávala nepříjemnosti, a ejhle!

Paní rentgenová fotografka se zpočátku jevila celkem normálně, ale vydrželo jí to bohužel jen asi dvě minuty. Když si mě naštelovala na podložku LEVÝM PANTEM NAHORU, připadala jsem si jak mladý pan Oulický v Saturninovi a taktně jsem pípla: „Bolí pravý...“ Madam nahodila výraz, jako bych si uprdla nahlas, spočinula tak důrazně několik vteřin, aby mi došlo, jak strašně jsem trapná, a pak povýšeným tónem štěkla: „Já sem to četla!“ Okamžitě jsem se zastyděla a raději si rozbolela i levej pant, abych neurazila. Souvětí „My snímkujeme obě strany, protože...“ bylo asi na Rentgenové oko moc náročné a proč mi vůbec něco vysvětlovat, žejo? Copak to potřebuju vědět?

Stejně nepatřičnej pocit jsem měla z mládence, kterej mě před dvěma lety celou rozbolavělou a vyklepanou strachy vezl na operační sál a neobtěžoval se ani odpovědět mi na pozdrav. Podle jeho otrávenýho výrazu, netečnosti k zásilce a stylu jízdy by se dalo spíš usuzovat, že veze pytel vnitřností do kafilerie. Povzbuzující!

O kyselých bábách za různými okýnky, přes které se musíte pomocí lejster proboxovat na už tak nepříjemná vyšetření, ani nemluvím...

Někdo má a někdo nemá. Na neurologickou ambulanci, kde občas skončím s migrénou, vozí sanitky kdejakýho vožralu, aby se tam vyspal z opice. TAM bych měla pochopení pro to, že personálu sem tam ujedou nervy a ztratí trpělivost, a vidíte – kdykoliv se tam dovleču ve stavu zvracejícího zvířátka s touhou spáchat sebevraždu skokem do zdi hlavou napřed, chovají se ke mně sestry jako maminky, pohladí mě po bolavé hlavičce a průběžně mi přitahujou deku pod bradu. A těm ochmelkům taky. Takže argument, že práce ve zdravotnictví je náročná na psychiku, u mě v případě nerudné rentgenoložky neobstojí.

Většina zdravotníků je v pohodě, ale vždycky se najdou tací, co se chovají, jak kdyby význam slova SLUŠNOST museli hledat na Googlu. Neměli by raději pracovat třebááá... v archívu? Pacienta by za celej boží den ani nezahlídli a mohli by se tvářit kysele do alelujá. Se starými šanony sice moc srandy není, ale jsou zticha a na nic se blbě neptaj...

Možná kdyby ze mě koukala nějaká ta kačka na přilepšenou, byli by přístupnější. Asi bych měla začít spiklenecky mrkat a nechat z kapsy významně čouhat nějakou tu bankovku. "Tahle zlatá mince může být vaše, když se mnou nebudete jednat jako s nesvéprávnou věcí" ;)